ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1692.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 1692/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, proti žalovanému Městu Náchod , se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 40, identifikační číslo osoby 00272868, zastoupenému JUDr. Josefem Svobodou, advokátem, se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, o uložení povinnosti k poskytnutí údajů o dopravní nehodě, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 21/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 24 Co 479/2013-100, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 24 Co 479/2013-100, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. července 2013, č. j. 4 C 21/2012-65, se zrušují a řízení se zastavuje .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně žalovanému částku 14.212,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 15. července 2013, č. j. 4 C 21/2012-65, zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen žalobkyni, jako zákonnému účastníkovi správního, tj. přestupkového řízení o dopravní nehodě, poskytovat rozhodnutí v těchto řízeních a to bezplatně v případech, které se žalobkyně jako účastníka řízení dotýkají (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, které jej vedly k zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Uvedl, že žalovaný jako obec, resp. město, není v dané věci pasivně legitimován, tj. není nositelem hmotného práva, jež by mu vůči žalobkyni zakládalo možnost uložení žalované povinnosti v řízení dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Takové hmotné právo na straně žalovaného, zakládající žalobou uplatněný nárok vůči němu, nelze dovodit z žádného právního předpisu.
Dále dodal, že podstatou sporu mezi účastníky je snaha žalobkyně, aby jí bylo doručeno přestupkové, tj. správní rozhodnutí o dopravní nehodě, které vydal žalovaný a které se týká žalobkyně jako účastníka takového řízení dle ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví. Uložení takové povinnosti se ale nelze úspěšně domáhat žalobou v řízení dle občanského soudního řádu. Žalobkyně nemůže podat civilní žalobu přímo proti městu či jeho správnímu orgánu jako účastníku řízení, ale jen vůči jeho rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu. Jestliže se tedy žalobkyně snaží získat informace nebo rozhodnutí z konkrétního přestupkového řízení, může se toho domáhat jen v tomto řízení zákonem daným postupem a pravidly, nikoliv v jakémkoliv řízení jiném.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí odvolacího závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Jako podstatné vidí žalobkyně doposud v judikatuře neřešenou otázku „nároku na vydání rozhodnutí o výsledku šetření dopravní nehody bez správního poplatku“, a to na základě ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, kdy je jí přiznáno při provozování neživotních pojištění, u kterých je povinnost uzavřít pojistnou smlouvu stanovena zákonem, v řízení správním i soudním při šetření pojistné události postavení účastníka řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť otázka nároku na vydání (ve smyslu předání žalujícímu účastníkovi) rozhodnutí o výsledku šetření dopravní nehody bez správního poplatku, a to na základě ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Dovolání není důvodné.
Podstatou sporu mezi účastníky je tvrzený nárok žalobkyně, aby jí bylo doručeno přestupkové, tj. správní rozhodnutí o dopravní nehodě, které vydal žalovaný a které se týká žalobkyně jako účastníka takového řízení dle §129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví.
Podle §7 o. s. ř. (ve znění ke dni zahájení řízení, tj. 28. února 2012) v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Uplatňuje-li žalobkyně nárok na doručení správního rozhodnutí o dopravní nehodě, které vydal žalovaný ve správním řízení, nejde o věc, která by vyplývala z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů, ale o věc, o níž rozhodují jiné orgány. Žalobkyně jako tvrzený opomenutý účastník správního (přestupkového) řízení se může domáhat ochrany svých práv, příp. nápravy procesních pochybení správního orgánu, jen v tomto správním řízení, případně v opravném řízení vůči němu, tj. např. v režimu správního soudnictví dle §4 odst. 1 písm. a), b) nebo c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, apod. Musí tak ale vždy činit tím, že bude opravnými prostředky napadat rozhodnutí nebo procesní postup správního orgánu, který věc ve správním řízení projednává a rozhoduje (k opomenutému účastníkovi správního řízení viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 2 As 25/2007-118). Není proto ve smyslu §7 o. s. ř. dána pravomoc soudů rozhodovat o uložení přímé povinnosti správnímu orgánu, který rozhodnutí, jehož doručení se žalobkyně domáhá, vydal. Jestliže se tedy žalobkyně snaží získat informace nebo rozhodnutí z konkrétního přestupkového řízení, může se toho domáhat jen v tomto řízení zákonem daným postupem a pravidly, nikoliv v jakémkoliv řízení jiném. Je přitom věcí žalobkyně, zda se jako pojišťovna bude aktivně účastnit řízení, v nichž je ze zákona jeho účastníkem ve smyslu §129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví. Pokud tak aktivně sama činit nebude, nemůže se domáhat ochrany svých procesních práv z toho vyplývajících (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. IV. ÚS 2177/11).
Jestliže tedy v dané věci dospěly soudy k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný, ale je dána pravomoc soudů ve věci, není jejich rozhodnutí správné. Soudy zatížily řízení zmatečností vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl a rozsudky soudů obou stupňů podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a řízení podle ustanovení §243e odst. 4 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §104 odst. 1 větě první o. s. ř.) zastavil.
Při rozhodování o nákladech řízení před soudy všech stupňů (dovolací soud zrušil rozhodnutí vydaná v nalézacím řízení i v částech, které se týkají náhrady nákladů řízení) vyšel dovolací soud ze skutečnosti, že řízení bylo zastaveno a že tuto situaci procesně zavinila žalobkyně, která podala návrh k soudu, který neměl pravomoc o něm rozhodnout (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř.). Žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení.
Za řízení v prvním stupni má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení za zastupování advokátem ve výši 8.712,- Kč, tj. mimosmluvní odměna advokáta 6.000,- Kč za čtyři úkony právní služby po 1.500,- Kč [§6, §7 bod 4 a §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], náhrada paušálních výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 4 x 300,- Kč a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Za odvolací řízení má žalovaný právo na náhradu právního zastupování ve výši 5.500,- Kč, tj. mimosmluvní odměna advokáta 3.000,- Kč za dva úkony právní služby po 1.500,- Kč (§6, §7 bod 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. g/ a k/ advokátního tarifu), náhrada paušálních výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2 x 300,- Kč, náhrada cestovních výdajů advokáta dle §13 odst. 4 advokátního tarifu za jízdné 545,- Kč, náhrada za promeškaný čas advokáta 400,- Kč dle §14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o skutečnost, že řízení bylo zastaveno a že tuto situaci zavinila žalobkyně (jak již bylo výše uvedeno), avšak žalovanému (který by měl jinak na jejich náhradu právo) žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu