ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1837.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1837/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. H. , se sídlem v Tuřanech 124, PSČ 273 79, IČO 62983946, zastoupeného Mgr. Robertem Kvasničkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované AC TRANS s.r.o ., se sídlem Záhlinice 12, 768 24 Hulín, IČO 25525905, zastoupené JUDr. Simonou Lukas Bělákovou, advokátkou, se sídlem ve Znojmě, Lidická 5, PSČ 669 02, o zaplacení částky 638 354,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 86/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 249/2014-646, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem (po zrušení jeho předchozího rozsudku Nejvyšším soudem České republiky, dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 12. února 2014, č. j. 11 Cm 86/2003-595, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. května 2014, č. j. 11 Cm 86/2003-617, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 607 488,43 Kč a částku 23 066,16 Kč, tj. celkem 630 554,59 Kč s 5% úrokem z prodlení z částky 23 066,16 Kč od 30. srpna 2001 do zaplacení a z částky 607 488,43 Kč od 28. září 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 23 066,16 Kč od 30. srpna 2001 do zaplacení a z částky 607 488,43 Kč od 28. září 2001 do zaplacení a v nároku na zaplacení částky 7 800 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 249/2014-646, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích pod body I, III a IV potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která akceptoval, a sice že žalovaná provedla pro žalobce na základě jeho objednávky ze dne 4. května 2001 přepravu hluboce zmrazeného drůbežího masa z Maďarska – Debrecenu do SRN - Gross Klessow v době od 8. května 2001 do 10. května 2001. V průběhu přepravy však nebyla dodržena požadovaná teplota - 20º C, a proto bylo se souhlasem žalované zboží, které bylo nutno okamžitě zpracovat, prodáno za cenu sníženou na 45 % jeho hodnoty. Žalobci tak vznikla škoda spočívající v tom, že musel svému zákazníkovi uhradit rozdíl v cenách ve výši 35 044,04 DEM, zaplatit výdaje spojené s expertízou ve výši 1 331,38 DEM a zaplatit překlady do němčiny ve výši 7 800 Kč. Žalovaná v řízení namítala, že poté, co byly zjištěny problémy s mrazicím zařízením, sjednala nápravu tím, že zajistila opravu vozidla ve značkovém servisu v Maďarsku za součinnosti jejího dispečera M. L.; řidič M. H. poté pokračoval v cestě s opraveným mrazícím zařízením a během cesty sledoval vizuálně teplotu v nákladovém prostoru a sluchem také chod agregátu. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná věděla, že chladící zařízení nefunguje a že není schopna dodržet dohodnuté podmínky přepravy -20 0 C, neinformovala žalobkyni o těchto skutečnostech, ačkoliv její zaměstnanec jí tyto informace poskytl. Odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že zásilka byla naložena do nepředchlazeného prostředí, a že i po opravě mrazící zařízení nefungovalo řádně, a za této situace již žalovaná žádná další opatření nečinila, následkem čehož došlo v průběhu přepravy ke zvýšení teploty nad teplotu požadovanou žalobcem a k poškození přepravovaného zboží.
Po posouzení skutkového stavu věci podle ustanovení čl. 17 odst. 1, čl. 23 odst. 1, 2 a 4 a čl. 25 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě, uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“), dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce má právo na náhradu škody, neboť prokázal jak porušení povinnosti z přepravní smlouvy, tak i vznik škody a její výši. Dále se zabýval námitkou promlčení nároku na náhradu škody, vznesenou žalovanou. Aplikoval článek 32 odst. 1 Úmluvy CMR, podle něhož se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu, je promlčecí doba tříletá. Odvolací soud považoval za nezbytné doplnit rozhodnutí soudu prvního stupně o přesnější posouzení otázky zavinění žalované. Vyšel z vymezení úmyslného zavinění v §4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, za jehož účinnosti došlo k porušení povinnosti žalovanou, podle něhož trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně vymezeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Podle závěru odvolacího soudu je třeba zavinění žalované hodnotit jako zavinění úmyslné, a to ve formě nepřímého úmyslu, neboť žalovaná nepochybně věděla, že svým jednáním může porušit své povinnosti vyplývající z přepravní smlouvy, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna. Odvolací soud uzavřel, že zavinění žalované v podobě nepřímého úmyslu bylo prokázáno. Závěr soudu prvního stupně, že v tomto případě se uplatní tříletá promlčecí lhůta, je tedy správný. Námitka promlčení vznesená žalovanou není důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Dovolání považuje za přípustné, neboť podle jejího názoru „napadený rozsudek řeší právní otázku, která měla být odvolacím soudem posouzena jinak, přičemž rozhodovací praxí dovolacího soudu tato právní otázka nebyla dosud vyřešena“. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a sice otázky zavinění žalované, když tato otázka je pak rozhodující pro posouzení délky promlčecí doby k námitce promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla.
Dovolatelka nejprve napadla skutkové závěry odvolacího soudu. Namítla nesprávné hodnocení provedených důkazů. Výslech řidiče H. byl proveden soudem 13. března 2013, tedy po dvanácti letech po provedení sporné přepravy, což již samo o sobě snižuje vypovídací hodnotu tohoto důkazu. Podle dovolatelky si nemohl s odstupem času pamatovat údaje, které uvedl zcela přesně, např. o době a intervalech nakládky, teplotě …, když si jiné důležité detaily přepravy, např. trasu, místo opravy vozidla, zaplombování nákladu atd. nemohl vybavit a po seznámení s předloženým záznamem o provozu vozidla výpověď podstatně změnil. Podle názoru dovolatelky nebylo v daném případě zjištěno, že by žalovaná, resp. její řidič, byli srozuměni s následkem, který mohl nastat. Poukázala na výpověď řidiče, že zkušenosti o tom, že je nutno nakládat do předchlazeného prostoru, získal až později, že udělal více, než udělat mohl, aby nedošlo ke znehodnocení nákladu. O tom svědčí i postup žalované, která při zjištění problémů s chladicím zařízením okamžitě zjednala nápravu, zajistila opravu vozidla. Podle názoru dovolatelky nemohl odvolací soud ze zjištěného skutkového stavu učinit závěr, že šlo o úmyslné jednání žalované, mohlo se jednat pouze o nedbalostní formu zavinění. Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle dovolatelky právě v posouzení formy zavinění vzniku škody. Dovolatelka označila to, že si odvolací soud „vypomohl“ trestním právem za diskutabilní, v každém případě si však podle jejího názoru odvolací soud zcela nesprávně vyložil ustanovení §4 trestního zákona.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání dovolatelka poukázala na řízení, které bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 195/2002, v němž se žalovaná v postavení žalobkyně domáhala vůči žalobci v postavení žalovaného uhrazení nezaplacené ceny přeprav, které provedla pro žalobce, a na závěr soudu v této věci, že nárok na zaplacení náhrady škody, který žalobce uplatnil k započtení v citovaném řízení, se promlčuje v jednoleté lhůtě, což odůvodnil tím, že žalobce (v postavení žalovaného) netvrdil a neprokázal, že by ze strany žalované došlo k úmyslnému jednání zakládajícímu tříletou promlčecí dobu. Tento závěr měly soudy obou stupňů dle mínění dovolatelky v nyní projednávané věci podle §135 o. s. ř. respektovat. Zdůraznila, že zásadní právní otázkou je nyní otázka zavinění žalované, a s tím související otázka délky promlčecí doby. Tato otázka byla ve shodné věci posouzena odlišně a v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posuzování přípustnosti dovolání proto nelze přihlížet k námitkám dovolatelky, které směřují k nesprávným skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení (dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učiněná v řízení, je povinen z nich vycházet), k vadnému hodnocení důkazů či k vadám řízení před soudy obou stupňů.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tato otázka má spočívat ve výkladu toho, jaké zavinění se ve smyslu Úmluvy CMR považuje podle práva České republiky za rovnocenné úmyslu.
Tato otázka však v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena byla.
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, podrobně zabýval otázkou zavinění dopravce při posuzování jeho odpovědnosti za ztrátu či poškození zásilky ve smyslu článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR.
Podle uvedeného článku 29 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce se nemůže odvolávat na ustanovení této kapitoly, která vylučují nebo omezují jeho odpovědnost anebo přenášejí důkazní břemeno, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo takovým jeho zaviněním, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu.
Podle článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu, je promlčecí doba tříletá.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku konstatoval, že ač český právní řád přímo neobsahuje (a neobsahoval) takový pojem, tj. pojem zavinění rovnocenného úmyslu, je možno jednoznačně dovodit, že v oblasti civilního práva tím rozuměl a rozumí hrubou nedbalost, jakožto nedbalost nejvyšší intenzity. Učinil závěr, že za zavinění rovnocenného úmyslu podle práva České republiky je pro účely ustanovení článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR třeba považovat hrubou nedbalost.
Hrubá nedbalost je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob.
Stejně jako v citovaném rozhodnutí je nutno i v nyní posuzované věci nezbytné před přijetím závěru o tom, zda se v konkrétním případě jedná o hrubou nedbalost rovnocennou úmyslu ve smyslu článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR, zkoumat konkrétní okolnosti daného případu a přihlížet například k chování řidiče či jiných zaměstnanců dopravce, k úsilí, které dopravce vyvinul k ochraně zásilky, jeho zkušenostem, hodnotě přepravované zásilky, technickému zabezpečení zásilky, k pokynům odesílatele a jejich dodržení dopravcem apod.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání žalované tak, jak bylo soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry byly převzaty odvolacím soudem, zjištěno, spočívající v naložení zásilky hluboce zmrazeného drůbežího masa do nepředchlazeného prostředí, když i po opravě provedené v průběhu přepravy mrazící zařízení nefungovalo řádně, a za této situace již žalovaná žádná další opatření nečinila, následkem čehož došlo v průběhu přepravy ke zvýšení teploty nad teplotu požadovanou žalobcem a k poškození přepravovaného zboží, přičemž dle skutkového zjištění soudu prvního stupně žalovaná věděla, že chladící zařízení nefunguje a že není schopna dodržet dohodnuté podmínky přepravy -20 stupňů a o těchto skutečnostech neinformovala žalobkyni, představuje hrubou nedbalost žalované jako dopravce v řádné péči o zásilku, rovnocennou úmyslu ve smyslu článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR. Je sice nutno přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud při posuzování otázky zavinění podle trestního zákoníku nepostupoval správně, na správnost jeho závěru o odpovědnosti žalované za škodu na přepravované zásilce podle článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR to však nemělo vliv.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani poslední námitka dovolatelky, podle níž se měly soudy řídit závěry přijatými v jiném řízení, které se týkaly platnosti započtení nároku žalobce na náhradu škody oproti nároku žalované na zaplacení ceny přepravy. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, v rozsudku ze dne 23. června 2009, sp. zn. 1961/2009, a v rozsudku ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, judikoval, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z tvrzení dovolatelky se ani nepodává, že v případě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2013, č. j. 49 Cm 195/2002-219, šlo o rozhodnutí pravomocné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu