ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1864.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1864/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Donath Business & Media s.r.o., se sídlem v Praze 1, Spálená 29, PSČ 110 00, IČO 25661035, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, proti žalované MCA, a.s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1689/2a, PSČ 140 00, IČO 64949117, o zaplacení částky 775 839,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 60/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 12 Cmo 370/2012-407, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. května 2012, č. j. 52 Cm 60/2007-323, ve znění opravného usnesení ze dne 9. dubna 2013, č. j. 52 Cm 60/2007-356, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 201 790 Kč spolu s úroky z prodlení specifikovanými v rozhodnutí (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 200 572,76 Kč spolu s úroky z prodlení (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok pod bodem III) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náklady vynaložené na svědka (výrok pod bodem IV).
K odvolání žalované i žalobkyně po opakovaném provedení dokazování Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 12 Cmo 370/2012-407, rozsudek soudu prvního stupně v bodě II výroku potvrdil (výrok pod bodem I) a ve zbývajícím rozsahu napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II).
První výrok rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil. Po rekapitulaci dosavadního řízení uvádí, že odvolací soud se zásadním způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a tím porušil právo dovolatele na spravedlivý proces a soudní ochranu. Přípustnost dovolání je dána §236 a násl. o. s. ř.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, pouze uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, který se však nevztahuje na daný případ, neboť je v něm řešena neurčitost projevu vůle. V dané věci však soudy dospěly k závěru, že smlouva uzavřena nebyla a nevykládaly proto projev vůle účastníků.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu