ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2124.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2124/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně PLASTOCHEM BRNO, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Dornych 486/47b, Trnitá, PSČ 617 00, identifikační číslo osoby 48529435, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalované Inoutic / Deceuninck, spol. s r.o., se sídlem v Popůvkách, Vintrovna 208/23, PSČ 664 41, identifikační číslo osoby 49445553, zastoupené JUDr. Alešem Mendelem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 84/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2014, č. j. 8 Cmo 401/2013-153, ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2014, č. j. 8 Cmo 401/2013-157, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2014,
č. j. 8 Cmo 401/2013-153, ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2014, č. j. 8 Cmo 401/2013-157, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. září 2013, č. j. 7 Cm 84/2009-116, zrušil rozhodčí nález ze dne 18. března 2009, č.j. RozŘ 1/2008, vydaný JUDr. Jiřím Koniorem, rozhodcem, 621 00 Brno, Nové náměstí 21 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodce JUDr. Jiří Konior, advokát se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, rozhodl o rozhodčí žalobě, kterou se společnost Deceuninc, spol. s r.o. (v tomto řízení žalovaná) domáhala po společnosti PLASTOCHEM BRNO, spol. s r. o. (žalobkyni) zaplacení částky 1.703.379,59 Kč. Ve svém prvním vyjádření ze dne 19. prosince 2008 žalobkyně namítala nedostatek pravomoci rozhodce k rozhodnutí věci, neboť nedošlo k platnému uzavření rozhodčí smlouvy, a to minimálně pro neurčitost určení osoby rozhodce, a dále pro absolutní neplatnost listiny označené jako „ručení“ ze dne 24. října 2006, dle které jakékoliv spory vyplývající z tohoto ručení mezi žalobkyní a žalovanou mají být řešeny prostřednictvím rozhodčího řízení provedeném JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem z Brna, podle zásad spravedlnosti. V druhém vyjádření ze dne 6. ledna 2009 žalobkyně setrvává na námitce nedostatečného určení osoby rozhodce a z toho vyplývajícím nedostatku pravomoci rozhodce k rozhodnutí věci. V druhé části vyjádření týkající se věci samé pak vznáší tři námitky, přičemž namítá, že (i) listina nazvaná Ručení je neplatná pro nedostatek určitosti závazků, za něž se měla žalobkyně zaručit, (ii) žalovaná částka je vyšší, než žalované dluží obligační dlužník, (iii) i pokud by rozhodce dospěl k závěru o platnosti listiny nazvané Ručení, je podle něj zřejmé, že žalobkyně „může maximálně odpovídat za závazky vzniklé z rámcové kupní smlouvy včetně přílohy k rámcové kupní smlouvě č. 1 na rok 2006, obou ze dne 13. října 2006“, závazky však vzniky na základě jiných smluv, na něž se ručení žalobkyně nemohlo vztahovat, takže „v komparaci se žalobním textem je žaloba zcela nedůvodná“.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou důvodné námitky žalobkyně týkající se nedostatečné identifikace osoby rozhodce a neplatnosti ručení v důsledku neurčitosti závazků uvedených v listině „Ručení“. Z provedeného dokazování však dovodil, že žalobkyně ručí pouze za závazky vzniklé na základě rámcové smlouvy ze dne 13. 10. 2006, přičemž mezi stranami bylo nesporné, že předmětem rozhodčího řízení byly závazky vzniklé na základě smlouvy z roku 2007. Na tyto závazky se však ručení nevztahuje a rozhodčí doložka z listiny „Ručení“ na danou věc tedy nedopadá. Soud prvního stupně proto rozhodčí nález dle §31 písm. b) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), zrušil na návrh žalobkyně. Dle soudu prvního stupně žalobkyně uplatnila důvody, o které opírá svůj návrh na zrušení rozhodčího nálezu, již ve svém vyjádření ze dne 19. prosince 2008, respektive 6. ledna 2009, a jsou proto dány podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §33 zákona o rozhodčím řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným (ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2014, č. j. 8 Cmo 401/2013-157) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Koniorem, se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, dne 18. března 2009, označeného jako č.j. RozŘ 1/2008, zamítl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízenípřed soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně potud, že shodně s ním považoval na nedůvodnou námitku nedostatku určitosti určení osoby rozhodce a námitku neplatnosti listiny nazvané Ručení obsahující rozhodčí doložku pro neurčitost určení rozsahu ručitelského závazku žalobkyně. Rovněž sdílel právní názor soudu prvního stupně, že závazky, které jsou předmětem ručitelského závazku, jsou pouze závazky vyplývající z rámcové kupní smlouvy ze dne 13. října 2006 a jejího dodatku z téhož dne. Provedeným dokazováním přitom bylo prokázáno (a mezi stranami bylo nesporné), že předmětem rozhodčího řízení byly závazky vzniklé na základě smlouvy uzavřené v roce 2007, nikoliv závazky vzniklé na základě smlouvy z roku 2006.
Odvolací soud však nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně v průběhu rozhodčího řízení vznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodce k projednání a rozhodnutí věci z důvodů uvedených v ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, tedy že rozhodčí smlouva se nevztahovala na věc projednávanou před rozhodcem. Uvedl, že první vyjádření žalobkyně v rozhodčím řízení ze dne 19. prosince 2008 tuto námitku neobsahuje. Ve druhém vyjádření ze dne 6. ledna 2009 pak sice žalobkyně uvedla, že přijala ručení za závazky kupujícího podle rámcové kupní smlouvy ze dne 13. října 2006 a jejího dodatku, předmětem rozhodčího řízení jsou však jiné závazky. S tímto tvrzením však nespojovala námitku nedostatku pravomoci soudem k projednání a rozhodnutí věci z důvodu uvedeného v ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, ale dovozovala z něj nedůvodnost žaloby. S odkazem na znění §33 zákona o rozhodčím řízení dospěl odvolací soud k závěru, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu nemůže být úspěšný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka je přesvědčena, že je na daný případ nutné vztáhnout závěry, jež přijal dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2406/2001 (správně 23 Cdo 2406/2011), uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2013, či shodně ve svém rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 3648/2012. Má za to, že námitku nedostatku pravomoci rozhodce podle ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, kterou učinila v přípise dne 19. prosince 2008, je nutné ve smyslu stávající judikatury dovolacího soudu v návaznosti na systematický výklad předmětného ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení vztáhnout i na jiné důvody nedostatku pravomoci rozhodce pro absenci platné rozhodčí smlouvy vztahující se na danou věc podle tohoto ustanovení. Zdůrazňuje, že již v prvním vyjádření v dané věci přípisem ze dne 19. prosince 2008 namítala nedostatek pravomoci rozhodce pro absenci platné rozhodčí smlouvy vztahující se na danou věc. Dále žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že při svém podání ze dne 6. ledna 2009 setrvala žalobkyně na své původní námitce nedostatku pravomoci rozhodce bez dalšího konkrétního vymezení, když toto pojímala do svého vyjádření „ve věci samé“. Tento závěr považuje za přepjatě formalistický. Dle jejího názoru není možné posuzovat včasnost uplatněných námitek podle nadpisů podání, popř. použitých jazykových prostředků, když každé podání musí být ze zásady bezformálnosti procesních úkonů posuzováno podle jeho obsahu.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož právní otázka, zda uplatnění jednoho z dílčích důvodu podrobněji rozepsaných v ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení a následné zjištění jiného z důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podřaditelných pod uvedené ustanovení, má z hlediska §33 zákona o rozhodčím řízení za následek včasné uplatnění takovéto námitky. Tato otázka byla přitom odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení lze namítat, že rozhodčí smlouva je z jiných důvodů než z důvodu uvedeného v §31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.
Ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení ukládá soudu zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody uvedené v §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
V rozsudku ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2406/2011, publikovaném ve Sbírce pod č. 68/2013, Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy včas uplatněná v rozhodčím řízení má za důsledek, že z hlediska ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení se tato námitka vztahuje i na jiné důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, než které byly případně v této námitce skutkově popsány. Zdůvodnil jej tím, že ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení ukládá soudu zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody uvedené v §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. (…) Ustanovení §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení se tedy vztahuje jak na případy, kdy byla uzavřena neplatná rozhodčí smlouva [pokud ovšem nejde o neplatnost rozhodčí smlouvy podle §31 písm. a) z důvodu nedostatku arbitrability], tak na případy, kdy vůbec nedošlo k uzavření rozhodčí smlouvy (...). Uplatnění důvodů podle ustanovení §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení stranou, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, v rozhodčím řízení před tím, než tato strana začala jednat ve věci samé, je podmínkou pro možnost postupu soudu podle §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení především pro zabránění průtahům v dalším řízení.
Uvedený závěr – tedy že včas vznesená námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy má za důsledek, že z hlediska ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení se tato námitka vztahuje i na jiné důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, než které byly případně v této námitce skutkově popsány – lze však vztáhnout i na jiné vady než neplatnost rozhodčí smlouvy, pro které soud dle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zruší rozhodčí nález. Důvody popsané v ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení společně míří na případy, kdy není dána pravomoc rozhodce pro absenci platné rozhodčí smlouvy, která by se vztahovala na projednávanou věc, avšak tento nedostatek může být dodatečně odstraněn, pokud se obě strany sporu pravomoci rozhodce dobrovolně podřídí. Za situace, kdy žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) již ve svém prvním podání namítá nedostatek pravomoci rozhodce, který lze obecně podřadit pod ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, je pak zachována podmínka §33 zákona o rozhodčím řízení i pro jiný ze zrušovacích důvodů vyjmenovaný v ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, než toho, který je v námitce skutkově popsán. To v projednávané věci znamená, že namítla-li žalobkyně ve svém prvním úkonu, který v rámci rozhodčího řízení učinila, neplatnost rozhodčí doložky z důvodu neurčitosti právního úkonu, je tím splněna podmínka ve smyslu §33 zákona o rozhodčím řízení pro to, aby se žalobkyně v soudním řízení mohla domáhat přezkumu rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, tedy i proto, že se rozhodčí smlouva na dohodnutou věc nevztahuje.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.). Odvolací soud v dalším řízení posoudí, zda se rozhodčí doložka vztahuje na právní vztah, který byl předmětem rozhodčího řízení, ve smyslu §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu