ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2149.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2149/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně KLIMENT, spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem Praha 9, Sokolovská 284, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 45803986, zastoupené Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, proti žalovanému E. K., podnikateli se sídlem Plzeň, Karoliny Světlé 926/17, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 13891171, zastoupenému JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 42, o zaplacení 1 779 082,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 189/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 393/2014-411, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 021 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám Mgr. Michala Hrnčíře, advokáta se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 393/2014-411, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2014, č. j. 5 Cm 189/2005-388, jímž bylo výrokem I. žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1 779 082,60 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 7. 2002 do zaplacení a zaplatit žalobkyni náklady řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vrchní soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 21. února 2014, č. j. 23 Cdo 405/2013-354, potvrdil ve věci samé vyhovující výrok soudu prvního stupně, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný částečným plněním uznal celý závazek a žalovaný ani po poučení soudu neuvedl žádné právně významné skutečnosti a nenavrhl k nim ani žádné důkazy, ze kterých by vyplývala skutečnost, že uznaný dluh neexistoval.
Žalovaný podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když přenesl na žalovaného důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že mezi účastníky řízení existoval též jiný závazkový vztah než ten, který vyplýval z předmětné sporné smlouvy. Má za to, že odvolací soud tak zatížil řízení vadou. Dovolatel dále uvedl, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) vyplývá, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Připouští zároveň, že v daném případě se z jeho strany jedná o zpochybnění právního posouzení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, neboť zpochybňuje, že v daném případě z jeho strany došlo k uznání závazku. Namítá však, že skutkový stav věci, jak z něj naposledy vycházel odvolací soud, není tím stavem, k němuž již dříve sám odvolací soud dospěl, tj., že k uznání závazku žalovaným nedošlo, v důsledku čehož důkazní břemeno k vyvrácení opaku na žalovaného nemohlo přejít. Tím však, že odvolací soud, a před ním i soud prvního stupně, převzal skutkový stav, který dovolací soud v rozporu s občanským soudním řádem pozměnil či „poupravil“, odvolací soud tak nerozhodoval, a ani nemohl rozhodovat, na základě jím zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož nakonec rozhodl v rozporu se skutkovým stavem, který sám již dříve prokazatelně a spolehlivě zjistil. Dovolatel je přesvědčen, že na základě daného stavu věci nemohl odvolací soud dospět ke skutkovému zjištění, že žalovaný částečně plnil na předmětný závazek prostřednictvím třetí osoby a nesouhlasí tak s právním závěrem, že z jeho strany došlo k uznání závazku. Namítá, že soudy na něj nesprávně přenesly důkazní břemeno, kterým měl vyvrátit zákonnou domněnku uznání závazku. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že dovolání není přípustné, neboť konkrétní dovolací námitky nesměřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, ale proti závěrům Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, proto žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Takový údaj se však z dovolání nepodává, neboť dovolatel neuvedl žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit, přičemž ani neuvedl, jakou právní otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolatel pouze namítá nesprávný procesní postup soudu při přenesení důkazního břemene, v čemž spatřuje vadu řízení a zejména brojí proti skutkovému stavu věci, z něhož vyšel odvolací soud. Těmito dovolacími námitkami ale žalovaný nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Je namístě uvést, že pokud jsou obsahem dovolání námitky ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, tedy celkově ke skutkovému stavu věci, není takovým dovoláním uplatněn ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li námitky dovolatele z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nebo ze zpochybnění zjištěného skutkového stavu. V dané věci však dovolatel zakládá námitky k nesprávnému právní posouzení věci na vlastních skutkových závěrech týkajících se skutečností ohledně uznání dluhu.
Pokud dovolatel rovněž namítá, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou řízení, je nutno konstatovat, že podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl, jestliže dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu