ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2185.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2185/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně DOLS-výroba Dveří, Oken, Listovních Schránek, a. s. , se sídlem v Šumperku, Nemocniční 734/13, PSČ 787 01, IČO 25391941, zastoupené Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Na hradbách 3213/1a, PSČ 787 01, proti žalované MOLENDO s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 1481/6, PSČ 702 00, IČO 25820320, o zaplacení částky 381 243 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 55/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2014, č. j. 5 Cmo 262/2014-360, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Ostravě v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. ledna 2014, č. j. 16 Cm 55/2007–331, zamítl návrh, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 381 243 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 122 479 Kč (výrok pod bodem II) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit náklady státu ve výši 19 355,70 Kč (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 5 Cmo 262/2014-360 (druhým rozhodnutím v této věci), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 230 Kč (výrok pod bodem II).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se při stanovení výše bezdůvodného obohacení vychází z tržní ceny nemovitosti před a po provedení stavebních prací. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje stanovené náležitosti.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, dovolací soud uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Argument, podle kterého „v otázce procesního práva se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť pouze polemizuje s právními závěry odvolacího soudu o způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení, aniž by specifikovala, od které konkrétní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky hmotného práva odchýlit.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. listopadu 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu