ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2327.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2327/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně COMTES CZ spol. s r.o. , se sídlem v Praze 6, Na Dračkách 24, PSČ 162 00, IČO 25128094, zastoupené JUDr. Petrou Stupkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalované COPROSYS a.s. , se sídlem v Chrudimi IV, V hliníkách 1167, PSČ 537 01, IČO 45534152, zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, PSČ 530 02, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 188/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 11 Co 405/2014-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Krátkého, advokáta, se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, PSČ 530 02.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. března 2014, č. j. 65 C 188/2012-111, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 3. května 2012 vydaného rozhodcem Mgr. Karlem Drášilem, finanční skupina Fio, ve věci žalobkyně COPROSYS a.s. proti žalované COMTES CZ spol. s r. o. (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 21. dubna 2009 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaná poskytla žalobkyni půjčku ve výši 1 500 000 Kč. Tato smlouva obsahuje rozhodčí doložku. V ní se dlužník a věřitel mj. dohodli, že všechny spory, které vzniknou z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány s konečnou platností (tj. s vyloučením pravomoci obecných soudů) v rozhodčím řízení před rozhodcem Mgr. Josefem Valterem. Dále se dohodli, že pokud nebude jmenovaný rozhodce schopen rozhodčí řízení provést a ve věci rozhodnout, rozhodne spor mezi stranami rozhodce Mgr. Karel Drášil. Nebude-li ani tento rozhodce schopen rozhodnout, rozhoduje JUDr. Jaroslav Tvrdík. Pokud nebude schopen ani tento rozhodce řízení provést, bude ve věci rozhodovat JUDr. Lubomír Procházka.
V řízení bylo prokázáno, že Mgr. Josef Valtr sdělil dne 15. září 2011 právnímu zástupci žalované, že vzhledem ke svému vytížení nemůže rozhodčí řízení provést. Na základě předmětné rozhodčí doložky byl žalovanou dne 18. října 2011 podán návrh na vydání rozhodčího nálezu, který byl datován dne 26. září 2011. Tímto návrhem bylo zahájeno rozhodčí řízení, které vedl a rozhodoval v něm Mgr. Karel Drášil. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně vznesla v prvním úkonu ve věci v rozhodčím řízení námitku nedostatku pravomoci rozhodce Mgr. Drášila.
Soud prvního stupně dovodil, že předmětná rozhodčí doložka byla sjednána v rámci smlouvy o úvěru. Oba účastníci smlouvy jsou právnické osoby zběhlé v obchodním styku. Žalobkyně i žalovaná nesou odpovědnost za sjednání rozhodčí doložky. Skutečnost, že předmětná rozhodčí doložka byla zpracována žalovanou, neznamená, že v ní nebyl zvolen nestranný rozhodce. V rozhodčí doložce bylo zcela jednoznačně a konkrétně stanoveno pořadí, jak po sobě budou nastupovat jednotlivé individuálně určené osoby na post rozhodce (Mgr. Josef Valter, Mgr. Karel Drášil, JUDr. Jaroslav Tvrdík, JUDr. Lubomír Procházka). Tyto po sobě nastupují za předpokladu, že dříve jmenovaní nebudou schopni řízení provést. Vzhledem k absenci bližší specifikace důvodů neschopnosti vést rozhodčí řízení v rozhodčí doložce nezbývá než akceptovat vyjádření rozhodce o jeho subjektivním přesvědčení o nemožnosti rozhodčí řízení provést. Jelikož Mgr. Josef Valter zaslal žalované sdělení, že nebude schopen rozhodčí řízení provést, což odpovídá podmínkám uvedeným v předmětné rozhodčí smlouvě, nastoupil na jeho místo druhý v pořadí určený rozhodce, tedy Mgr. Karel Drášil. Soud prvního stupně tak uzavřel, že Mgr. Karel Drášil byl dle předmětné rozhodčí doložky oprávněn ve věci rozhodovat.
Soud prvního stupně neshledal důvody ke zrušení rozhodčího nálezu ani dle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jako „zákon o rozhodčím řízení“), jelikož strany měly možnost se ve věci opakovaně vyjádřit, což také obě učinily. Rozhodce poskytl oběma stranám stejný prostor k vyjádření a vylíčení skutkových tvrzení a navržení důkazů a všechna podání řádně posoudil. Soud prvního stupně tak neshledal důvody ke zrušení rozhodčího nálezu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 11 Co 405/2014-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se plně ztotožnil s posouzením, které provedl soud prvního stupně. Dospěl k závěru, že rozhodčí doložka byla sjednána platně a věc rozhodoval rozhodce určený podle transparentních pravidel. Odmítl argumentaci žalobkyně ohledně její tísně při uzavírání smlouvy. V obchodních vztazích je využití něčí tísně pro obchodování přípustné, jelikož do obchodních vztahů mají subjekty vstupovat po zralé úvaze a při vědomí rizik s tím spojených.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka namítá, že se soud bez jakéhokoli odůvodnění odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a výkladu a aplikace §7, §10, §19 a §31 zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud se dle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, jelikož dospěl k závěru, že 1) rozhodčí doložka sjednaná v rámci smlouvy o úvěru může určit nestranného rozhodce, 2) rozhodce, který ve věci rozhodoval, byl dle předmětné rozhodčí doložky osobou oprávněnou vést rozhodčí řízení a ve věci rozhodnout, a že by neměl způsobilost být rozhodcem, 3) neshledal nedostatky postupu rozhodce, které by odůvodňovaly závěr o vadách rozhodčího řízení, mající za následek omezení možnosti věc stranami řádně projednat.
Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012 vyslovil závěr, že způsobilým exekučním titulem není rozhodčí nález vydaný rozhodcem, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, za což je mimo jiné považována i taková rozhodčí doložka, která umožňuje, aby určité osoby rozhodovaly opakovaně ve sporech týkajících se jednoho podnikatelského subjektu.
Žalobkyně má dále za to, že rozhodčí doložka uzavřená jako součást smlouvy o úvěru nemohla za podmínek, za nichž byla uzavřena, určit transparentním způsobem nestranného rozhodce.
Dále je žalobkyně přesvědčena, že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 366/2006). Řízení probíhalo výhradně písemně, rozhodce na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Ani právní posouzení věci nemá oporu v provedených důkazech.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobkyně v dovolání neuvádí, jaké právní posouzení odvolacím soudem považuje za nesprávné, pouze v dovolání opakuje svou argumentaci obsaženou již v žalobě a v průběhu řízení před soudy. Žalovaná proto navrhla, any Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a není založeno na otázce právního nebo procesního charakteru, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud se již k otázce transparentnosti výběru rozhodce vyjadřoval v řadě svých rozhodnutí. Odvolací soud se v posuzované věci neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně transparentnosti výběru rozhodce. Podle Ústavního soudu je nezbytné trvat na transparentních pravidlech pro určení rozhodce. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování (nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 3779/11).
Základ rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pro otázky transparentnosti výběr rozhodce položil Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Na základě tohoto rozhodnutí lze usoudit, že za netransparentní výběr rozhodce je považována situace, kdy rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Za transparentní výběr rozhodce je tedy a contrario považován takový výběr rozhodce, který odkazuje na přímé určení rozhodce ad hoc. Případná hrozba podjatosti takto určeného rozhodce je potom otázkou odlišnou.
Předmětná rozhodčí doložka určovala konkrétního rozhodce ad hoc, který je k rozhodování ve věci povolán. V případě, že by se tento nemohl rozhodování zúčastnit, obsahovala posloupnost dalších rozhodců, kteří budou ve věci rozhodovat. Mechanismus výběru rozhodce byl tedy jasně stanovený. V případě, že první jmenovaný v řadě nemohl funkci rozhodce vykonávat, nastoupil druhý jmenovaný v řadě. Tento postup výběru rozhodce je zcela transparentní a zabraňuje tak tomu, aby musel nastoupit náhradní mechanismus určení rozhodce pro danou věc stanovený zákonem o rozhodčím řízení.
Pokud chtěla žalobkyně namítat podjatost rozhodce z důvodu jeho napojení na žalovanou společnost, pak bylo třeba postupovat podle §12 ve spojení s §8 zákona o rozhodčím řízení. Žalovaná měla v takovém případě podat návrh na vyloučení rozhodce soudu, což se nestalo.
Ostatní námitky dovolatelky, které se týkají toho, že jí nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat, taktéž nezakládají přípustnost podaného dovolání. V rozhodčím řízení je standardní, že probíhá písemně. Fakt, že rozhodce na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a že právní posouzení věci nemá oporu v provedených důkazech, není důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu podle zrušovacích důvodů uvedených v §31 zákona o rozhodčím řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu