ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2417.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2417/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. B. , zastoupeného Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, proti žalované AIG Europe Limited , se sídlem 58 Fenchurch Street, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. číslo 01486260, jednající prostřednictvím organizační složky AIG Europe Limited organizační složka pro Českou republiku , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, IČO 24232777, zastoupené JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, PSČ 110 00, o zaplacení částky 314 286,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 142 EC 42/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013, č. j. 22 Co 410/2013, 22 Co 411/2013-184, ve znění usnesení ze dne 25. února 2014, č. j. 22 Co 410/2013, 22 Co 411/2013-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 502 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Tylla, advokáta, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013, č. j. 22 Co 410/2013, 22 Co 411/2013-184, ve znění usnesení ze dne 25. února 2014, č. j. 22 Co 410/2013, 22 Co 411/2013-190, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 ( srov. bod 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku II přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.) , neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z dovolání se podává, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání vyplývá, že odvolací soud se měl, dle názoru dovolatelky, při výkladu textu pojistných podmínek, které byly součástí pojistné smlouvy, jejímž předmětem bylo pojištění storna zájezdu žalobce a dalších osob do zahraničí, odchýlit od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a v usnesení ze dne 28. června, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007.
Nejvyšší soud však dovodil, že odvolací soud se od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, když neprováděl výklad pojistných podmínek podle §35 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) pro neurčitost, nesrozumitelnost některého z ustanovení smlouvy či z hlediska souladu této smlouvy s dobrými mravy, jak tomu bylo v dovolatelkou citovaných rozhodnutích. V nyní posuzované věci žalobce ani žalovaná nepovažovali pojistnou smlouvu za neurčitou nebo nesrozumitelnou.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěr, že sjednané pojištění storna zájezdu se vztahuje na případy, kdy pojištěný musí nezbytně a nevyhnutelně zrušit či zkrátit cestu mimo jiné i z důvodu nemoci rodinného příslušníka. Za situace, kdy bylo zjištěno, že onemocnění žalobcova syna P. bylo nahodilou nemocí, o níž žalobce v době uzavření pojistné smlouvy nevěděl, a nezbytně odůvodňovalo zrušení objednaného zájezdu, odvolací soud správně uzavřel, že onemocnění již jen jednoho z nezletilých dětí žalobce odůvodňovalo storno zájezdu pro všechny cestující osoby. Nebylo proto na místě zjišťovat existenci případného dalšího důvodu pro zrušení zájezdu. Tento závěr je v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a odvolací soud se nedostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Žalovaná podala dovolání výslovně proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu (z obsahu dovolání se podává, že v případě výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I dovolání směřuje pouze proti části tohoto výroku,ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně), tedy i proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, nevyhověla a v dovolacím řízení nelze v této části pro uvedenou vadu pokračovat.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu