ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.251.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 251/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce M. Č. , místem podnikání v Kopřivnici, I. Šustaly 1107/7, PSČ 742 21, IČO 66158222, proti žalované BETTAC PLUS s.r.o. , se sídlem v Praze, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, IČO 64944883, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 68.782,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 255/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013, č. j. 95 Co 13/2013-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. května 2013, č. j. 24 C 255/2010-139, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 16.422,- Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 52.360,- Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 27.930,- Kč na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 95 Co 13/2013-182, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a II. (výrok pod bodem I), změnil napadené rozhodnutí ve výroku III tak, že náhradu nákladů řízení zvýšil na 30.195,- Kč (výrok pod bodem II) a stanovil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.755,- Kč (výrok pod bodem III).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním do té části prvního výroku, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně stanovujícího žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 16.422,- Kč spolu s úrokem z prodlení, a do obou nákladových výroků.
Přípustnost dovolání žalovaná odvozuje od znění §237 o. s. ř. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení poukazuje na to, že žaloba měla být zamítnuta v celém rozsahu. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soudy obou stupňů nesprávně posoudily existenci pohledávky žalobce za žalovanou ve výši 14.000,- Kč, kterou za žalovanou uhradila třetí osoba. Soudy tak přiznaly žalobci pohledávku, která zanikla.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 16.422,- Kč jako nedůvodná, a aby uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení, které jí vznikly před soudy všech stupňů, v plné výši.
Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že se v dané věci nejedná o vztah ze smluv spotřebitelských ani pracovněprávní vztah či věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., je pro přípustnost dovolání třeba, aby výše peněžitého plnění napadených výroků přesahovala částku 50.000 Kč.
Dovolání žalované směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 16.422,- Kč s úrokem z prodlení a proti nákladovým výrokům. Soudy obou stupňů přiznaly žalované náhradu nákladů řízení podle úspěchu ve věci, tj. ve výši 52%, tedy za řízení před soudem prvního stupně 30.195,- Kč a za řízení odvolací 5.755,- Kč.
U každého z těchto peněžitých plnění je však třeba přípustnost posuzovat zvlášť, neboť vycházejí z odlišného skutkového, popřípadě procesního základu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3727/2013).
Pro posouzení přípustnosti dovolání není rozhodující výše náhrady nákladů řízení přiznaných, ale výše náhrady nákladů řízení odepřených (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014), v daném případě, kdy byla přiznána náhrada nákladů řízení podle úspěchu ve věci ve výši 52%, je proto nutné vycházet nikoli z výše náhrady nákladů řízení uvedené v napadeném rozhodnutí, ale z částky ve výši 48% celkových nákladů řízení, tj. 27.872,- Kč a 5.312,- Kč.
Z výše uvedeného je patrné, že přípustnost dovolání není dána, když peněžitá plnění ani v součtu, natož jednotlivě, nesplňují hodnotové omezení uvedené v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dle ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu