ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.252.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 252/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, proti žalovanému Nationale – Nederlanden Lenensverzekring Maatschappij N:V: (ING Životní pojišťovna N.V.), se sídlem Rotterdam, Weena 505, Nizozemské království, zapsanému v obchodním rejstříku Obchodní komory v Rotterdamu v Nizozemském království, číslo zápisu 24042211 od 17.1.1863, jednající prostřednictvím organizační složky ING Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku , se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/25, IČ 40763587, zastoupenému JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 23, o zaplacení částky 962 500,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 297/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 39 Co 76/2014-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. října 2013, č.j. 4 C 297/2008 – 204 zamítl žalobu o zaplacení částky 962 500,11 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Žalobce dne 27. září 2001 uzavřel se žalovaným pojistnou smlouvu, jejíž součástí bylo připojištění pro případ plného invalidního důchodu následkem úrazu. Žalovaný se tak zavázal, že v případě splnění sjednaných podmínek bude vyplácet žalobci měsíčně důchod ve výši 1/12 pojistné částky. Tato povinnost vzniká žalovanému dnem přiznání plného invalidního důchodu, výlučně v důsledku úrazu vymezeného všeobecnými pojistnými podmínkami společnosti pro úrazové pojištění, přičemž k úrazu musí dojít v průběhu trvání připojištění, které bylo sjednáno na dobu od 27. září 2001 do 27. září 2021. Pojistná částka činila 350 000 Kč ročně. Žalobce dne 4. dubna 2004 utrpěl úraz – zhmoždění pravého bérce, přičemž došlo ke vzniku hematomu a rozvoji osteomyelitidy diafýzy pravé tibie – chronického zánětu kostní dřeně. Žalobce byl následně uznán plně invalidním ode dne 2. srpna 2005 (rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 13. července 2005, č.j. 21291/050-715-13,7,2005/Br.-1). Žalobce tedy u žalovaného uplatnil nárok vyplácení měsíčního důchodu dle sjednaného připojištění. Žalovaný toto plnění odmítl s odůvodněním, že k chronickému zánětu kostní dřeně nedošlo výlučně následkem úrazu žalobce ze dne 4. dubna 2004, nýbrž dle žalovaného došlo pouze ke znovuprojevení této nemoci, kterou žalobce trpěl již od úrazu v roce 1982. Na tento případ se dle žalovaného vztahuje čl. 3 písm. d) všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění, který stanovuje výluku z pojištění za podmínky, že tělesné poškození bylo způsobeno zhoršením nemoci v důsledku úrazu, pokud úraz nebyl její výlučnou příčinou. Žalobce s poukazem na lékařské zprávy svých ošetřujících lékařů namítal, že od roku 1990 do roku 2004 u něj nebyly zaznamenány žádné příznaky osteomyelitidy, tudíž měl za to, že je vyléčen. Soud prvního stupně se tedy musel zabývat otázkou, zda je osteomyelitida vyléčitelná či nikoli a pouze se neprojevuje do doby, než dojde k jejímu zhoršení či znovuvzplanutí (exacerbaci).
Soud prvního stupně vzal na základě závěrů znaleckého posudku jím ustanoveného znalce Doc. MUDr. Václavy Smetany za prokázané, že ke vzniku osteomyelitis došlo při léčení zlomeniny pravého bérce v roce 1982. Osteomyelitis byla nejprve akutní, poté přešla do chronického stádia. Do roku 1990 došlo k několika akutním exacerbacím, bylo nutné provést několik operací a nemoc přešla do stádia dřímající infekce. Dle znalce nelze prakticky osteomyelitis vyléčit, tudíž nevznikla primárně na základě úrazu ze dne 4. dubna 2004, nýbrž tímto úrazem došlo pouze k její exacerbaci. Znalec připomněl, že v medicíně nelze nic vyloučit, proto nelze ani vyloučit vyvolání nemoci primárně úrazem ze dne 4. dubna 2004, ovšem nejpravděpodobnější se jeví exacerbace staré dřímající infekce. Dle znalce mohl žalobce považovat nemoc za vyléčenou, neboť od roku 1990 se neprojevovaly žádné známky choroby, a lékaři mají tendenci říkat pacientům, že jsou vyléčeni, přestože k celkovému vyléčení osteomyelitis nikdy nedojde.
Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že následkem úrazu ze dne 4. dubna 2004 došlo k exacerbaci staré dřímající infekce, tedy jednalo se o zhoršení dřívější nemoci, nikoli o její vyvolání výlučně úrazem v roce 2004. Nedošlo tedy k pojistné události, neboť na předmětnou situaci dopadá čl. 3 písm. d) všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění, přičemž tyto podmínky jsou součástí pojistné smlouvy dle ust. §788 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k uzavření pojistné smlouvy (dále jen „občanský zákoník“). Soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. května 2014, č.j. 39 Co 76/2014 – 238 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud doplnil dokazování novými zprávami o zdravotním stavu, které předložil žalobce, a uzavřel, že přestože se žalobce mohl cítit vyléčen, objektivně tomu tak nebylo, což vyplývá ze zdravotních zpráv i znaleckého posudku provedeného v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud dále podotkl, že na výluku z pojištění dle čl. 3 písm. d) všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění byl žalobce, byť obecně, upozorněn, neboť pojistné podmínky jsou součástí sjednané pojistné smlouvy. Dle odvolacího soudu není úkolem pojišťoven zakazovat pojištěncům jakoukoliv činnost stejně jako je upozorňovat na možné znovuvzplanutí nemoci. Ve zbytku se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Z dovolání vyplývá, že právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., na které závisí napadené rozhodnutí, je dle názoru dovolatele otázka, zda je povinností pojišťovny poučit pojištěnce při uzavírání pojistné smlouvy o povaze jeho zdravotního stavu a vlivu tohoto zdravotního stavu na aplikaci všeobecných pojistných podmínek. Při řešení této otázky se odvolací soud dle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uvedl, že žalovaný ho při uzavírání smlouvy měl informovat o tom, že osteomyelitis je nevyléčitelnou chorobou a o důsledcích s tím spojených (tzn. že v případě vzplanutí osteomyelitis se aplikuje výluka z pojištění dle čl. 3 písm. d) všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění) či s ním měl výslovně sjednat individuální výluku ohledně této choroby. Dovolatel namítá, že jestliže žalovaný nepovažoval skutečnost, že dovolatel trpí osteomyelitis, za důvod pro sjednání individuální výluky, pak tím dle dovolatelova názoru eliminoval možnost aplikace čl. 3 písm. d) všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění. Dovolatel rovněž uvedl, že by předmětnou pojistnou smlouvu vůbec neuzavřel, jestliže by jej žalovaný při sjednávání smlouvy informoval o nevyléčitelnosti osteomyelitis a o aplikaci čl. 3 písm. d) všeobecných pojistných podmínek. Dovolatel na podporu svých tvrzení argumentuje nerovným postavením stran při sjednávání pojistné smlouvy a uvádí, že pojišťovny jsou specializované subjekty s mohutným aparátem a pojistné smlouvy jsou sjednávány formulářovým způsobem.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Jestliže má dovolatel za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda žalovaný měl informační povinnost vůči odvolateli ohledně vlivu jeho zdravotního stavu na aplikaci pojistných podmínek, pak mu nelze přisvědčit. Vyřešení otázky týkající se informační povinnosti pojišťovny ohledně vlivu zdravotního stavu pojištěnce na aplikaci pojistných podmínek je pro řešení daného sporu irelevantní, neboť i kdyby soud dovodil, že žalovaný má tuto informační povinnost, vedl by takový závěr ke konstatování neplatnosti smlouvy. Právní otázka vztahující se k informační povinnosti žalovaného by tedy byla stěžejní v případě zahájení soudního řízení na základě žaloby na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného vzniknuvšího plněním bez právního důvodu (tj. plněním závazku z neplatné smlouvy), příp. na náhradu škody, nikoli však na základě žaloby znějící na pojistné plnění jako v tomto případě.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již dříve judikoval, například ve svém usnesení ze dne 30. sprna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, že mezi obsahové náležitosti dovolání patří vymezení relevantní právní otázky, tedy právní otázky podstatné pro rozhodnutí soudu v dané věci. Jestliže dovolatel vymezil právní otázku, která ovšem není pro dané rozhodnutí podstatná, pak nelze dovolání posoudit jako přípustné, neboť postrádá důležitou obsahovou náležitost.
Dovolatel tvrdí, že při řešení dané právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak svoji argumentaci nepodepřel uvedením, od jakých konkrétních rozhodnutí se odvolací soud odchýlil. Dovolatel odkazoval pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, jehož závěry pro daný spor nemají žádný význam.
V tomto směru již dovolací soud v minulosti judikoval, například v rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, že je nutné, aby dovolatel jakožto obligatorní náležitost dovolání vymezil nejen otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení dané rozhodnutí spočívá, ale rovněž uvedl, od jakých konkrétních rozhodnutí se odvolací soud odchýlil při jejím řešení, případně dle jakých rozhodnutí má dovolatel za to, že je daná otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně od jakých rozhodnutí by se dle názoru odvolatele měl dovolací soud odchýlit, jestliže dovolatel navrhuje, že by měla být daná otázka vyřešena v judikatuře dovolacího soudu jinak.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že dovolatel sice vymezil otázku hmotného práva, na jejímž řešení dle názoru odvolatele spočívá dané rozhodnutí, avšak daná otázka není pro daný spor relevantní, dané rozhodnutí na jejím řešení nespočívá, nebyly tudíž naplněny podmínky ust. §237 o. s. ř. a dovolání nemá požadované obsahové náležitosti.
Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle ust. §243c odst. 1 věty první o. s. ř..
Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalovanému (účastníku, který měl ve věci plný úspěch dle ust. §142 odst. 1 o. s. ř.) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu