ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2572.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2572/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15/1107, proti žalované K. M. , podnikatelce se sídlem Sedlčany, Olbrachtova 1049, PSČ 264 01, identifikační číslo osoby 74466968, zastoupené JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, o zaplacení 241 002 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 84/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 25 Co 502/2014-223, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Pavla Duriše, advokáta se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 25 Co 502/2014-223, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelka v dovolání poukazuje.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4550/2011 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2136/2013, když připustil bez přiměřených důvodů, aby se žalovaná vyvinila z objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za jeho technický stav, je nutno konstatovat, že dovolatelka své dovolací námitky staví na polemice se skutkovým závěrem odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Zatímco dovolatelka vychází z vlastního skutkového závěru, že vozidlo nebylo v době dopravní nehody v řádném technickému stavu pro nefunkčnost ruční brzdy a že důsledkem toho došlo k pojistné události – samovolnému rozjetí vozidla a usmrcení osoby, odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobkyně neprokázala, že by vozidlo bylo v době dopravní nehody technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, že by žalovaná zanedbala údržbu vozidla a porušila povinnost provozovat vozidlo ve stavu odpovídajícím požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 25. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4550/2011 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2136/2013, vycházejí z jiného skutkového stavu věci. V prvním z nich vyšel odvolací soud ze zjištění, že vozidlo bylo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, což bylo příčinnou vzniku škody a v druhém případě byl vznik škody v příčinné souvislosti s porušením určité základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích. Vzhledem k tomu, že v dané věci vyšel odvolací soud ze závěru, že žalobkyně neprokázala, že by předmětné vozidlo bylo v době dopravní nehody technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích a že by ze skutkových zjištění bylo možno dovodit, že žalovaná porušila povinnost provozovat vozidlo ve stavu odpovídajícím požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, tedy že by žalovaná, jako provozovatelka vozidla, porušila zákonnou povinnost, není možno dovodit, že by se odvolací soudu odchýlil od závěrů uvedených rozhodnutí, jestliže tato rozhodnutí řešila otázku nároku na regres pojistitele vůči pojištěnému podle §10 zákona č. 168/1999 Sb. na základě odlišného skutkového stavu věci.
Dovolatelce nelze proto přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není-li možno učinit závěr, že by se odvolací soud odchýlil při rozhodování dané věci od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka v dovolání poukázala.
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu