ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2621.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2621/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Heineken Česká republika, a.s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53 , identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, se sídlem v Brně, Ječná 29a, proti žalované Z. D., zastoupené JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 4, o zaplacení částky 444.569,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 118/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2014, č. j. 4 Cmo 457/2012-265, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem 29. června 2012, č. j. 7 Cm 118/2006-166, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 444.569,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Poté, co byl předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 1841/2013, odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 233.169,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 2. března 2004 do zaplacení změnil opětovně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemůže přípustnost dovolání založit argumentace dovolatelky, která je založena na tom, že J. D. ml. svým jednáním postoupení dluhu schválil, když se choval, jako když k převzetí závazku vůči žalobkyni žalovanou došlo. Ze skutkových zjištění soudů o jednání J. D. nevyplývá, že by došlo k tzv. ratihabici jednání J. D. ml. a závěry odvolacího soudu tak nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009). Dovolatelka navíc zakládá svůj odlišný právní závěr na svých vlastních skutkových zjištěních.
V ostatním obsahu dovolání dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak.
Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání tedy dovolatelka v dovolání nedostála.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu