ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2727.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2727/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně PRAŽSKÝ FINAP s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Modřanech, Modřanská 1387/11, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 45243221, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalované Mgr. L. J. , zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, o 173.362,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 363/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014, č. j. 29 Co 492/2013-521, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014, č. j. 29 Co 492/2013-521, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 10. června 2013, č. j. 5 C 363/2004-474, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 60.742,- Kč (bod I. výroku), pokud se žalobkyně domáhala zaplacení další částky 0,13 Kč, žalobu zamítl (bod V. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. až IV. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným odmítl odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), ve výrocích I. až IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po právní stránce vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o dílo uzavřenou podle obchodního zákoníku. Od smlouvy bylo podle odvolacího soudu odstoupeno. Konstrukce bezdůvodného obohacení vychází podle odvolacího soudu z hodnoty skutečně provedených prací, nikoli z částek vyúčtovaných zhotovitelem. Odvolací soud současně cituje odvolání žalované, uvedl, že žalovaná neuznala tzv. vícepráce, „současně namítla promlčení práva na úhradu údajných víceprací nad rámec smlouvy o dílo ve znění dodatku č. 1“. S uvedenou námitkou promlčení se odvolací soud potom již nijak nevypořádával.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka podle obsahu dovolání namítá, že odvolací soud se nijak nevypořádal se vznesenou námitkou promlčení co do bezdůvodného obohacení za žalobkyní tvrzené vícepráce.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání je přípustné k řešení otázky, zdali se měl odvolací soud vypořádat s námitkou promlčení vznesenou žalovanou v odvolacím řízení, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu se opakovaně vyjádřila k podmínkám, za nichž soud přihlédne k námitce promlčení vznesené v odvolacím řízení. Odvolací soud však těmto kriteriím námitku promlčení vznesenou žalovanou nepodrobil. Odvolací soud pouze konstatoval, že „žalovaná současně namítla promlčení práva na úhradu údajných víceprací nad rámec smlouvy o dílo ve znění dodatku č. 1“. Námitka promlčení vznesená žalovaným v průběhu soudního řízení je jednostranný, výslovný a adresný právní úkon, jenž působí, že promlčené právo nelze uplatnit, avšak věřitelovo právo trvá jako součást obsahu tzv. naturální obligace. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení ve smyslu §388 odst. 1 obchodního zákoníku, tj. aby námitka soudu bránila o takovém právu věcně rozhodnout a přiznat žalobci promlčené právo, musí ze skutkových zjištění vyplývat, že k promlčení práva (k tzv. první fázi – k marnému uplynutí promlčecí doby) došlo a žalovanému (dlužníku) tak vzniklo právo jednostranným právním úkonem v soudním řízení dosáhnout toho, že proti němu nelze promlčené právo uplatnit. Žalovaný má důkazní břemeno, povinnost tvrzení a dokazování ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. k námitce promlčení, tj. uvést všechny okolnosti promlčení práva – že uplynula právním předpisem přesně vymezená doba a oprávněný subjekt, ač tak měl učinit, své právo nevykonal (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003).
K předpokladům, za nichž lze přihlédnout k námitce promlčení vznesené v odvolacím řízení se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněném pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále v rozsudku ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 101/2008“). V R 101/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Námitka promlčení je přitom bezdůvodná, jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba.
Odvolací soud se posouzením předpokladů, za nichž lze až v odvolacím řízení omezeném principem neúplné apelace účinně uplatnit námitku promlčení, nezabýval. Jeho právní posouzení je v tomto neúplné, tudíž nesprávné.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu v řešení uvedené otázky není správné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu