ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2810.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2810/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Inkasní a kapitálové společnosti s.r.o., se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, PSČ 301 00, IČO 29107920, zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, PSČ 301 00, PSČ 301 00, proti žalovanému městu Starý Plzenec, se sídlem ve Starém Plzenci, Smetanova 932, PSČ 332 02, IČO 00257257, zastoupenému JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Plzni, Malická 11, PSČ 301 00, o zaplacení částky 760 122 Kč s příslušenstvím, částky 650 000 Kč s příslušenstvím a částky 409 491 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 68/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2014, č. j. 15 Co 326/2013-813, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 215 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Tesaře, Ph.D., advokáta, se sídlem v Plzni, Malická 11, PSČ 301 00.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2014, č. j. 15 Co 326/2013-813, není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z nezbytnosti vyřešení dvou otázek, které nebyly podle jejího názoru dosud dovolacím soudem řešeny. Tyto otázky však přípustnost dovolání nezakládají.
Žalobkyně formulovala první otázku, která podle ní nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, takto: „Jak dalece se může odvolací soud odchýlit od svého již vysloveného právního názoru v novém rozhodnutí s ohledem na procesní práva stran a spravedlivost celého řízení“.
Tato otázka však v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena byla.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněném pod číslem 80/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (nyní k dispozici i na www.nsoud.cz ), učinil závěr, že odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval. V nyní posuzované věci navíc na řešení této otázky nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud opřel své rozhodnutí o nové skutkové závěry, k nimž dospěl, a sice že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá právní otázka položená dovolatelkou, kterou vymezila takto – „jaký důkaz lze pokládat za rozhodující ve věci, kde nelze dojít k prokázání hodnoty jinak, než kvalifikovaným odhadem podle §136 o. s. ř.“.
Dovolatelka se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný získat tím, že žalobkyně zhotovila pro žalovaného dílo spočívající ve vybudování staveb pro obec Starý Plzenec, a to plynárenského zařízení – středotlakých plynovodů a přípojek pro rodinné domky, obslužné komunikace D1 a chodníčků u jednotlivých bloků a další infrastruktury.
Na základě svých skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, jak shora uvedeno, že žalovaný se na úkor žalobkyně neobohatil. Ohledně plynárenského zařízení zjistil odvolací soud, že právní předchůdce žalobkyně jako zhotovitel díla toto převedl do vlastnictví jiného subjektu, než je žalovaný, a to za úplatu; proto nemohlo žalovanému v této části uplatněného nároku vzniknout bezdůvodné obohacení. Dílo spočívající ve vybudování obslužné komunikace D1 v lokalitě Starý Plzenec pro žalovaného bylo podle závěrů odvolacího soudu částečně provedeno, avšak nedokončeno a žalovaný žalobkyni uhradil částku přes půl milionu korun. Žalobkyně však netvrdila a neprokazovala, na jaká provedená díla byly částky zaplacené žalovaným zúčtovány. Požadavku na zaplacení bezdůvodného obohacení i v této části se tedy žalovaný úspěšně ubránil. Pokud jde o vybudování chodníčků a podobné infrastruktury, dospěl odvolací soud k závěru, že tvrzení žalobkyně o rozsahu a kvalitě tohoto díla vykonaného pro žalovaného zůstala naprosto nekonkrétní a žalobkyně v tomto směru při plnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní selhala.
Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil, žalobkyně nyní namítá v dovolacím řízení, že odvolací soud měl k výši bezdůvodného obohacení dojít postupem podle §136 o. s. ř.
Podle citovaného ustanovení lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Zákon má však v tomto ustanovení na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny s výší uplatněného nároku. K takovému postupu může soud přistoupit teprve poté, co uzavře, že základ nároku je dán. (Srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šímová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 471).
Otázkou výkladu a aplikace ustanovení §136 o. s. ř. se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval také Nejvyšší soud a dospěl ke stejným závěrům o nezbytnosti prokázání základu nároku jako podmínky pro postup soudu podle tohoto ustanovení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, ze dne 2. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, nebo usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 25 Cdo 4417/2009, či ze dne 9. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011, vše k dispozici na www.nsoud.cz ).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Žalobkyně podala dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem III o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem III, nevyhověla.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem III, nelze v dovolacím řízení pro shora uvedenou vadu pokračovat, a ve zbývajícím rozsahu není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné .
V souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu