ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2912.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2912/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně HORSTAV hotel, s.r.o. v likvidaci , se sídlem Praha 2, Vinohradská 2165/48, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26184494, zastoupené Mgr. Ondřejem Burešem, advokátem, se sídlem Praha 1, U Prašné brány 1079/3, proti žalované První litomyšlská stavební a.s. , se sídlem Litomyšl, Havlíčkova 1118, PSČ 570 01, identifikační číslo osoby 15034682, zastoupené Mgr. Petrem Šírem, advokátem, se sídlem Kadov 49, PSČ 592 03, o zaplacení částky 6 069 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, pod sp. zn. 36 Cm 94/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 211/2013-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 211/2013-323, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice (soudu prvního stupně), ze dne 30. ledna 2013, č. j. 36 Cm 94/2008-262, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. února 2013, č. j. 36 Cm 94/2008-267, kterým byla žaloba na zaplacení 6 069 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. doplnila. Dovolatelka v doplnění dovolání namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka neřešenou otázku spatřuje v posouzení aplikovatelnosti občanského zákoníku platného od 22. března 2012 a účinného od 1. ledna 2014, a to konkrétně jeho ustanovení §3030, resp. ustanovení §1-14 nového občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) na právní vztahy a posuzování soudů. Dovolatelka namítá, že odvolací soud při posouzení smlouvy jako neplatné pro její neurčitost nezohlednil ustanovení §1 odst. 2 o. z., kdy v předmětném případě je podle dovolatelky nepochybné, že si smluvní strany ujednaly svá práva a povinnosti pomocí smluvního ujednání s prvky mandátní smlouvy a dohodly si povinnosti žalobkyně a výši odměny, která žalobkyni za úspěšné dokončení díla náleží. Jestliže se žalovaná brání zaplatit žalobkyni za odvedenou práci odměnu, je její jednání podle dovolatelky v přímém rozporu s §6 o. z. Žalobkyně proto považuje za nesprávný závěr o zamítnutí její žaloby na zaplacení požadované částky. V dovolání poukazuje současně i na §6 a 7 o. z. s tím, že i tato ustanovení měla být aplikována a přihlédnuto k tomu, že žalobkyně po celou dobu jednala poctivě a plnila veškeré příkazy a pokyny žalované. Dovolatelka odkazuje i na §8 o. z., podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Uvádí, že žalovaná žádným způsobem nezpochybnila poctivost jednání žalobkyně v průběhu realizace smlouvy, žalobkyni nebyla žalovanou adresována žádná připomínka k realizaci smlouvy a až následně, až byla stavba postavena, odmítá za činnost žalobkyni zaplatit smluvenou odměnu s argumentací nedostatků zhotovovaného díla. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se svým právním posouzením věci dostává do nesouladu s §3 odst. 2 písm. d) o. z., podle něhož soukromé právo spočívá na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny. Ač odvolací soud nejdříve uvádí, že žalobkyně svou část smlouvy splnila, pak dospívá k závěru, že pro žalovanou smlouva a jí daný slib neplatí a nemusí žalobkyni plnit. Pokud odvolací soud dále rozvinul svoji argumentaci tak, že důkazy provedené v řízení neposkytují podklad pro byť jen částečné vyhovění žalobě, je podle dovolatelky takové konstatování v rozporu s §10 o. z., jestliže odvolací soud neposoudil právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, když toto ustanovení stanoví, že pokud nelze právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího, a není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, a to tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.
Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením věci, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 25. 5. 2005, z níž je dovozován nárok uplatněný žalobkyní na zaplacení požadované částky, je neplatná pro neurčitost jejího předmětu, a kdy odvolací soud s ohledem na skutečnost, že žalobkyně zůstala v řízení procesně pasivní a ani jinak nebylo možno určit výši peněžité náhrady za vykonanou činnost na základě §451 odst. 2 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, žalobu na zaplacení požadované částky zamítl. Dovolatelka je přesvědčena, že uzavřená smlouva byla sjednána s určitým obsahem a je platná. Pokud by přesto odvolací soud posoudil smlouvu jako neplatnou, pak podle dovolatelky i tak pochybil, jestliže nepostupoval podle §127 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a neopatřil si k určení odměny za činnosti provedené žalobkyní ve prospěch žalované znalecký posudek. Podle dovolatelky odvolací soud nedůsledně a neúplně aplikoval procesní a hmotné předpisy, čímž žalobkyni poškodil, jestliže ji nepřiznal za výkon její činnosti pro žalovanou žádnou odměnu.
Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení, případně změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobě bude vyhověno.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodování Nejvyššího soudu, jako dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena. Dovolatelkou poukazovaná zásada, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a zásada presumpce dobré víry (před účinností nového občanského zákoníku v podobě očekávané dobré víry) či zásada, že daný slib zavazuje, existovaly i před účinností nového občanského zákoníku, avšak na aplikaci těchto zásad odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Tyto zásady nemohly být soudem ani použity, jestliže soudy dovodily neplatnost právního úkonu pro jeho neurčitost, kterou se nepodařilo odstranit výkladem právního úkonu podle §35 zákona č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák“) a ani za pomoci výkladových pravidel stanovených v §266 obchodního zákonku (dále jen „obch. zák.“). Rovněž nebylo možno v dané věci aplikovat zásadu analogia legis či analogia iuris, jak dovolatelka uvádí s poukazem na §10 o. z., neboť v dané věci nejde o případ, kdy by bylo možno použít analogie, jestliže zákon výslovně upravuje postup pro výklad právního úkonu. V dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu je pak zastáván právní závěr, že pokud nelze neurčitost právního úkonu odstranit výkladem právního úkonu podle §35 obč. zák. a ani za pomoci výkladových pravidel stanovených v §266 obch. zák. u obchodně právních vztahů, je právní úkon neplatný podle §37 obč. zák. Závěru soudu o neurčitosti právního úkonu tedy musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. případně v obchodních vztazích za použití výkladových pravidel podle §266 obch. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 nebo rozsudek ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5263/2009 či rozhodnutí ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 3417/2012, ale i rozhodnutí ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003 a rozhodnutí ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003 - uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ).
Jsou-li součástí námitek dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci i námitky k vadnému procesnímu postupu soudu, je nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatelka nijak nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu