ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2958.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2958/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Davidem Kuboněm, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované 1) BH Securities a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, IČO 60192941, zastoupené Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, a žalované 2) FINANCE FOCUS PARTNER, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, IČO 28415256, zastoupené Mgr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 48/13, o zaplacení částky 72.041,53 USD s příslušenstvím, o procesním nástupnictví na straně žalobce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 244/2012, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 110/2014 – 392, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 30 Cm 244/2012 – 315, zamítl žalobu o zaplacení 72.041,53 USD a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce se domáhá předmětné částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení in eventum z titulu náhrady škody, když žalobce platil neúměrně vysoké poplatky za uskutečněné obchody a úroky z poskytnutých úvěrů čerpaných žalobcem k nákupu cenných papírů. Soud vycházel ze zjištění, že žalobce s první žalovanou uzavřeli dne 7. července 2011 komisionářskou smlouvu, jejíž nedílnou součást tvořil Sazebník poplatků, z nějž vyplývá, že nákup či prodej akcií v USA je zpoplatněn 1,5% z objemu obchodu. Vzhledem k tomu, že žalobce platil poplatky pouze první žalované, muselo žalobci být zřejmé, že poplatek v sobě zahrnuje činnost obchodníka i investičního zprostředkovatele, tedy druhé žalované, která poskytovala žalobci investiční poradenství. Ostatně odměna investičního zprostředkovatele byla výslovně sjednána v dohodě o zprostředkování provádění investiční služby ze dne 7. července 2011. Tato dohoda odkazovala na Sazebník poplatků komisionáře a Sazebník poplatků investičního zprostředkovatele, žalobce si tak musel být vědom existence dvou Sazebníků poplatků. O celkové výši poplatku 1,5% lze konstatovat, že tento poplatek je vysoký, ale dle soudu jej nelze označit za lichvu, za poplatek, jež by extrémně převyšoval průměr. Z tohoto důvodu považuje komisionářskou smlouvu za platně uzavřenou, přijetím plnění se tak první žalovaná bezdůvodně neobohatila. Druhá žalovaná se rovněž nemohla na úkor žalobce obohatit, když jí žalobce za investiční poradenství žádné finanční plnění neposkytoval. Stejně tak i platbu úroků nelze považovat za plnění bez právního důvodu, když k platbě úroků se žalobce zavázal smlouvou o úvěru ve formě Dodatku ke komisionářské smlouvě ze dne 7. července 2011. Druhá žalovaná úvěr neposkytla, úroky neúčtovala a nic nepřijala, nemůže se tak jednat o plnění bez právního důvodu. Žalobce z procesní opatrnosti uplatňoval nárok i z titulu náhrady škody vzniklé nadměrným obchodováním a platbou debetních úroků. První žalovaná však vyúčtovala realizované obchody v souladu se Sazebníkem v závislosti na objemu obchodů, nelze tak dovodit, že by porušila své povinnosti. Stejně tak byla platně sjednána smlouva o úvěru, podle níž měl žalobce povinnost vrátit poskytnutý úvěr spolu s úroky. U druhé žalované soud rovněž neshledal porušení právních povinností, když nebyla smluvní stranou komisionářské ani úvěrové smlouvy, neúčtovala žalobci poplatky za realizované obchody ani neměla vliv na výši sjednaného úvěru.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 24. ledna 2014 odvolání a téhož dne postoupil pohledávku společnosti SECURITIES LITIGATION LTD (dále jen „uvedená společnost“) za 180.000,- Kč. O návrhu žalobce na záměnu účastníka řízení rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací a usnesením ze dne 9. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 110/2014 – 392 mu vyhověl, když byly splněny podmínky uvedené v §107a o. s. ř. a k výzvě odvolacího soudu dosavadní žalobce doložil, že uvedená společnost má dostatek aktiv přiměřených očekávatelným nákladům řízení.
První žalovaná podala proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, jehož přípustnost opřela o §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a odůvodnila §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávným právním posouzením věci.
Dovolací soud úvodem poznamenává, že v řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod l. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. Zákona č. 293/2013 Sb.). V dovolání jsou uvedeny odkazy na ustanovení dle znění rozhodného do 31. 12. 2012, dovolací soud proto upřesňuje, že přípustnost tohoto dovolání zakotvuje §238a o. s. ř. a dovolací důvod uvádí §241a o. s. ř.
Dovolatelka konstatuje, že postup žalobce je ryze účelový a postoupení pohledávky považuje za simulovaný právní úkon, jehož jediným účelem je vyhnout se povinnosti hradit náklady řízení. Dle jejího názoru neměl soud návrhu na záměnu účastníků vyhovět, ač byly splněny podmínky, a to s odkazem na ustanovení §2 a §6 o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že žalobce i uvedenou společnost zastupuje stejný právní zástupce, o uvedené společnosti nelze vyhledat žádné relevantní záznamy, byla založena 17. 12. 2013, tedy šest dní po rozsudku soudu prvního stupně, její základní kapitál je jedna libra a nemá žádný jiný známý majetek. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 468/11 ze dne 9. února 2012, ze kterého vyplývá, že soudy nemohou k rozhodování o procesním nástupnictví přistupovat formalisticky, ale musí posoudit, zda nejde o účelové zneužití procesní úpravy. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §238a o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Protože žalovaný v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej první žalovaná závazně po obsahové stránce vylíčila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Z výše uvedeného vyplývá, že pro vyhovění návrhu na záměnu účastníka musí být splněny formální podmínky, tedy musí nastat právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinností dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí být podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1242/2004).
Podle ustálené rozhodovací praxe je právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§107a odst. 1 o. s. ř.) i smlouva o postoupení pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Platností smlouvy o postoupení pohledávky se však soud při zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř. nezabývá, neboť se týká posouzení věci samé, k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003).
Nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. (podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob). Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu spisu je patrné, že všechny formální podmínky pro záměnu účastníků byly splněny. Rovněž ze spisu vyplývá, že odvolací soud posuzoval návrh ve smyslu §107a o. s. ř. i z hlediska možného zneužití procesní úpravy prostřednictvím §2 o. s. ř., když vyzval žalobce, aby osvědčil, že nový žalobce bude schopen v případě neúspěchu ve věci hradit náklady řízení. Soud teprve na základě předložených listin vyhověl návrhu na vstup nového žalobce do řízení, když usoudil, že uvedená společnost disponuje aktivy, které jsou přiměřené očekávatelným nákladům řízení. Nelze tak dovodit, že by postoupení pohledávky bylo zneužitím procesní úpravy za účelem nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů.
V dovolatelkou zmiňovaném nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 Ústavní soud apeloval na soudy, aby nepřistupovaly k rozhodnutí o procesním nástupnictví formalisticky, ale aby posuzovaly, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy. Obecný soud by měl zhodnotit možnost účelového postoupení pohledávky zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím, ale i s ohledem na jiné okolnosti, jako například nezřetelný důvod postoupení pohledávky či nejasný majetkový a obchodní substrát; na tomto základě by se pak měly soudy zabývat i otázkou, jaké nepříznivé důsledky mohou pro dané řízení nastat.
Ze spisu je však zřejmé, že odvolací soud měl jisté pochybnosti o účelovosti postoupení pohledávky, vyzval proto žalobce k prokázání schopnosti uvedené společnosti hradit náklady řízení v případě neúspěchu ve věci. A až po ověření této schopnosti návrhu vyhověl. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soud nepostupoval formalisticky při rozhodování o procesním nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř.
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když první žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci ani druhé žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu