ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3072.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3072/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Mgr. Z. L. , zastoupené Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 716/27, proti žalované Ing. J. J. , zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, o zaplacení 1 800 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 87/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2014, č. j. 31 Co 32/2014-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 118 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Davida Karabce, advokáta, se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. března 2014, č. j. 31 Co 32/2014-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. června 2013, č. j. 7 C 87/2011-102, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 800 000 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty na základě smlouvy o dílo ze dne 20. 9. 2011 není důvodná proto, že žalobkyně, jako právní nástupkyně jejího zemřelého manžela (jako objednatele) neprovedla konkrétní volbu nároku při uplatnění reklamace vad díla u žalované, resp. u jejího právního předchůdce A. J. (jako zhotovitele), resp. neposkytla přiměřenou lhůtu k opravě ve smyslu §564 a §436 až 441 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud dále dovodil, že pokud nedošlo ze strany objednatele (žalobkyně) k řádnému uplatnění práva z odpovědnosti za vady, tedy hlavního závazku, který je smluvní pokutou pouze zajišťován, nelze se domáhat sjednané sankce. Odvolací soud rovněž dovodil, že vymáhání smluvní pokuty žalobkyní za neodstraněné vady díla je zneužívajícím výkonem práva, což spatřuje jednak v tom, že k pozdnímu předání díla došlo v důsledku objednatelem požadovaných víceprací, a též proto, že žalobkyně zadržuje nejen podstatný doplatek sjednané ceny díla, ale i výrazný doplatek za provedené vícepráce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) s tím, že odvolací soud se při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou považuje, zda volba konkrétního nároku z odpovědnosti za vady musí být uvedena přímo v reklamačním dopisu, či zda nestačí, když vyplývá z uzavřené smlouvy o dílo. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že neprovedla volbu práva z odpovědnosti za vady v dopise ze dne 17. 8. 2009 a ani v době pozdější, a že nestanovila přiměřenou lhůtu k odstranění vad. Namítá, že soud pominul některé rozhodné skutečnosti pro přiznání smluvní pokuty, jako např. samotné znění smlouvy o dílo, v níž smluvní strany dohodly nároky z případných vad díla, a pominul též závěry znaleckého posudku doc. Ing. Václava Kupilíka, CSc. Dovolatelka je zároveň přesvědčena, že neuvedení konkrétního nároku z vad díla nezbavuje zhotovitele jeho povinnosti vady díla odstranit a poukazuje přitom na §437 odst. 2 obch. zák., který řeší situaci, kdy objednatel konkrétní nárok z titulu odpovědnosti zhotovitele za vady nezvolí. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že vymáhání smluvní pokuty je v daném případě zneužívajícím výkonem práva, který soud založil na zjištěních, které nebyly předmětem daného řízení, tj. na základě některých důkazů, které byly provedeny v jiných řízeních, dokonce v řízení, které nebylo dosud pravomocně skončeno.
Dovolatelka navrhla, aby oba rozsudky soudů v dané věci byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k podanému odvolání navrhla odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí. Žalovaná se v prvé řadě se domnívá, že není správný závěr odvolacího soudu, že k předání díla došlo až 20. 8. 2004. Jestliže by však dovolací soudu shledal, že závěr odvolacího soudu o tom, že k předání díla došlo dne 20. 8. 2004, byl správný, poukazuje s ohledem na čl. V.7 odst. 6 smlouvy, že ve smlouvě není uvedeno, že tato smluvní úprava vylučuje subsidiární aplikaci právní úpravy nároků z vad v záruční době, tj. konkrétně aplikaci §432 a §436 až §441 a §563 až §565 obch. zák. Podle žalované dovolatelka nesprávně vykládá uvedené ustanovení smlouvy, pokud se domnívá, že tímto ustanovením si strany sjednaly, jak budou řešeny případné nároky z vad díla, a že již nebyla povinna opakovaně při reklamaci specifikovat, jaký nárok z uplatněné odpovědnosti zhotovitele za vady uplatňuje. Žalovaná nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně, že neuvedení konkrétního nároku z vad díla objednatelem nezbavuje zhotovitele jeho povinnosti vady díla odstranit ve smyslu §437 odst. 2 obch. zák. Žalovaná se naopak domnívá, že bez uvedení konkrétního práva z vad díla žalobkyní ji nevznikla povinnost vadu odstranit. Podle žalované je třeba vykládat dovolatelkou poukazované ustanovení §437 odst. 2 obch. zák. v kontextu dalších odstavců tohoto ustanovení. Za podstatné žalovaná považuje, že žalobkyně žádnou volbu konkrétního práva z vad díla neučinila. Námitku dovolatelky, že soud nesprávně založil své rozhodnutí na zjištěních, které nebyly předmětem daného řízení, žalovaná vyvrací tím, že soud provedl dokazování spisy Okresního soudu v Kutné Hoře, proto má za to, že postup soudu byl v souladu s §135 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Pokud žalobkyně v dovolání uvedla, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka neuvedla, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení právních otázek odvolacím soudem odchyluje. Dovolatelka neuvádí otázku či otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Neuvedla ani žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky, kterou ani nespecifikovala, odchýlit. Namítá pouze nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud však již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 prezentoval právní názor, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka však nedostála.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně označila otázku hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a jednalo-li by se o právní otázku, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatelka však podle ní neřešenou právní otázku, zda volba konkrétního nároku z odpovědnosti za vady musí být uvedena přímo v reklamačním dopisu, či zda nestačí, když vyplývá z uzavřené smlouvy o dílo, staví na jiném skutkovém základu. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu došlo k předání díla zhotovitelem objednateli dne 20. 8. 2004, přičemž z protokolu o předání vyplynulo, že došlo k předání díla i s vadami. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu, učiněných z obsahu smlouvy o dílo uzavřené dne 20. 9. 2001, z jejího čl. V. 6 bodu 7, vyplývá, že pokud objednatel převezme dílo se zjištěnými vadami nebo nedodělky, je zhotovitel povinen je bezplatně odstranit do 10 pracovních dnů od odevzdání a převzetí. Z uvedeného smluvního ujednání vyplývá, že se týkalo vad odstranitelných, resp. opravitelných, které mohly být v přiměřené lhůtě deseti pracovních dnů od odevzdání a převzetí odstraněny, resp. se jednalo o vady opravitelné. Předmětem sporu je ale smluvní pokuta z reklamace vad díla, uplatněných dopisem ze dne 17. 8. 2009. Jedná se tedy o vady, které nebyly uplatněny při předání předmětného díla. Povinnost zhotovitele vady bezplatně odstranit do 10 pracovních dnů od odevzdání a převzetí se podle smluvního ujednání v čl. V. 6 bodu 7 smlouvy o dílo týká jen vad odstranitelných v přiměřené lhůtě deseti pracovních dnů od odevzdání a převzetí, tedy které byly při odevzdání a převzetí díla uplatněny. Pokud dovolatelka tvrdí, že volba konkrétního nároku z odpovědnosti za vady u reklamace ze dne 17. 8. 2009 vyplývá již z ustanovení čl. V. 6 bodu 7 smlouvy o dílo, vytváří tím vlastní skutkové závěry, které však odvolacím soudem učiněny nebyly. Dovolatelka pak staví právní otázku, která podle jejího názoru nebyla dovolacím soudem dosud řešena, na vlastních skutkových závěrech, které však z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají. Dovolatelka pomíjí skutkové zjištění, že volba konkrétního nároku z odpovědnosti za vady ve smlouvě o dílo se týkala jen odstranitelných vad uplatněných při předání a převzetí, bylo-li ujednáno, že budou tyto vady odstraněny v přiměřené lhůtě deseti pracovních dnů od odevzdání a převzetí, a nikoliv vad uplatněných po předání a převzetí. Dovolatelka tedy nepřípadně odkazuje na smluvní ujednání v souvislosti s námitkou, že provedla volbu práva u reklamace uplatněné dne 17. 8. 2009, v níž sice vady popsala, ale neprovedla volbu nároku, a to ani s ohledem na to, zda by se mělo jednat o vady opravitelné či neopravitelné, zda se jedná o vady, jimiž byla porušena smlouva podstatným či nepodstatným způsobem, což má vliv na volbu nároku z odpovědnosti za vady, jak i dovolatelka připouští odkazem na §437 odst. 2 obch. zák., který se ovšem týká jen vad, kdy smlouva byla porušena nepodstatným způsobem.
S ohledem na výše uvedené nezbývá dovolacímu soudu, než učinit závěr, že dovolacími námitkami žalobkyně nijak nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Je třeba podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Rovněž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. opět rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dovolatelka přitom zakládá svůj názor na nesprávné právní posouzení věci na vlastních skutkových závěrech týkajících se obsahu smlouvy o dílo, které však na řešení právní otázky nedopadají.
Jsou-li součástí námitek dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci i námitky k vadnému procesnímu postupu soudu, resp. neúplnému dokazování, je nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatelka též nijak nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu