ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.315.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 315/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně EURO KLADNO s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Děčíně I, U Plovárny 36/6, PSČ 405 01, IČO 25030442, zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, PSČ 140 00, proti žalovanému JUDr. Emilu Mikešovi, advokátu, se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1670/43, PSČ 130 00, správci konkurzní podstaty úpadce EUROLEASING PRAG, a.s ., se sídlem v Praze 5, Kroftova 6, PSČ 150 00, IČO 61858561, o zaplacení částky 136 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 484/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č. j. 55 Co 516/2012-311, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. srpna 2012, č. j. 9 C 484/2007-295, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 13 950 Kč (výrok pod bodem I), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 122 850 Kč, žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně měla v nájmu dva byty nacházející se v 1. patře domu v P., K. 6, které jí byly smlouvou pronajaty jako kanceláře o rozměru cca 100 m 2 . Na základě smlouvy o podnájmu nebytových prostor ze dne 1. července 2000 dala žalobkyně neurčitou část těchto prostor o výměře 65 m 2 do podnájmu společnosti EUROLEASING PRAG, a.s. Nebytové prostory měly sestávat ze tří kanceláří, vstupní chodby, sociálního zařízení a skládky; měly být užívány jako kanceláře. Smlouva byla sjednána na dobu od 1. července 2000 do 30. června 2002, úhrada za užívání činila 14 000 Kč měsíčně. Žalobkyně dala do nájmu společnosti EUROLEASING PRAG, a.s., kancelářský nábytek, který byl umístěn v uvedených prostorách, za částku 2 000 Kč měsíčně na dobu 24 měsíců, a dále 2 kusy PC a tiskárnu, rovněž umístěné v uvedených prostorách, taktéž za částku 2 000 Kč měsíčně. Dne 1. února 2001 uzavřela žalobkyně se společností EUROLEASING PRAG, a.s., leasingovou smlouvu č. 2001, na jejímž základě jí poskytla kopírovací stroj. Smlouvu o podnájmu nebytových prostor i smlouvu o nájmu kancelářského nábytku žalobkyně ukončila výpověďmi, které byly úpadci doručeny dne 4. října 2001, a leasingovou smlouvu ukončila výpovědí doručenou úpadci 25. září 2001. Soud prvního stupně dále zjistil, že u společnosti EUROLEASING PRAG, a.s., byli zaměstnaní celkem tři zaměstnanci – Ing. P. F., M. H. a D. H.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu o nájmu předmětných prostor, kterou uzavřela žalobkyně s vlastníkem těchto prostor, jako neplatnou pro rozpor s §1 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť prostory nebyly dány do nájmu v souladu s jejich stavebním určením (prostory byly kolaudovány jako byty). Z toho důvodu hodnotil i navazující podnájemní smlouvu jako neplatnou. Nájemní i podnájemní smlouvu hodnotil jako neplatnou i z důvodu její neurčitosti, neboť v 1. patře domu byly kolaudovány dva byty a není jasné, který byl dán do nájmu a do podnájmu. Užíváním předmětných prostor společností EUROLEASING PRAG, a.s., na základě neplatné smlouvy tak vzniklo této společnosti bezdůvodné obohacení, které je podle §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) povinna žalobkyni vydat.
Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z částky 19 500 Kč měsíčně stanovené v neplatné smlouvě o podnájmu, když tuto částku vzhledem k době a místu užívání považoval za odpovídající (§136 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“). Dále přihlédl k tomu, že v předmětných prostorách v uvedeném období působil Ing. P. F., a že pro něj, nikoliv pro společnost EUROLEASING PRAG, a.s., svědkyně K. P. a M. K. (dříve H.) pracovaly. Při stanovení podílu bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z toho, že tyto nebytové prostory i movité věci v nich umístěné užíval v největší míře Ing. P. F., který v tu dobu působil v celkem 10 společnostech, a že jednou z těchto společností je EUROLEASING PRAG, a.s., nebyly tedy užívány jen úpadcem, ale i ostatními společnostmi. Výši bezdůvodného obohacení žalovaného stanovil jednou desetinou z žalobkyní požadované částky, což představuje částku 13 650 Kč.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2013, č. j. 55 Co 516/2012-311, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvodil i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil.
K odvolacím námitkám žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení umístěním věcí úpadce v předmětných prostorách odvolací soud nepřihlédl, byť obecně lze s uvedeným názorem souhlasit. Odvolací soud však tyto námitky nezohlednil s poukazem na společnost žalobkyně, jejímž jediným společníkem je Ing. P. F., společnost úpadce, v níž je Ing. P. F. předsedou představenstva, i soudem zjištěnou skutečnost o dalších společnostech, prostřednictvím nichž Ing. P. F. podniká. Uvedená žaloba pak podle názoru odvolacího soudu nutně vzbuzuje dojem vyvedení finančních prostředků z konkursní podstaty úpadce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost, jak vyplývá z obsahu dovolání, spatřuje v tom, že názor odvolacího soudu, že rozsah činností prováděných pro žalovaného, resp. pro společnost EUROLEASING PRAG, a.s., odpovídal 1/10 celku, je důkazně nepodložený a tedy nesprávný. Podle dovolatelky z dokazování nevyplynulo, pro kolik subjektů s účastí Ing. F. byly činnosti v rozhodném období v předmětných prostorách vykonávány, ani jaký byl poměr mezi rozsahem činnosti vykonávané pro jednotlivé subjekty.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dále v řešení otázky, zda již samotným fyzickým umístěním movitých věcí, které měl úpadce pronajaty, v kancelářských prostorách žalobkyně vzniklo na straně úpadce bezdůvodné obohacení. Podle názoru dovolatelky již samotným fyzickým umístěním movitých věcí pronajatých žalovanému v kancelářských prostorách vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení; v souvislosti s tím dovolatelka zpochybňuje i závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení.
Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jde o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny nebyly.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony (dále jen opět „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Tvrzení, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolacího soudu jen, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a současně od které „ustálené rozhodovací praxe“ se při řešení této otázky odvolací soud odchyluje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, dostupné na jeho webových stránkách). Takový údaj se však z dovolání nepodává.
Přípustnost dovolání by tak mohla pouze založit skutečnost, že odvolací soud řešil otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
První otázka, kterou dovolatelka v dovolání vytýčila, se týká zpochybnění závěru odvolacího soudu o rozsahu užívání pronajatých prostor žalovaným, resp. společností EUROLEASING PRAG, a.s. Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť i když dovolatelka naznačuje, že nesouhlasí s právním posouzením věci nalézacími soudy, ve skutečnosti podrobuje kritice výhradně skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely.
Druhá otázka rovněž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť umístěním movitých věcí pronajatých žalovanému v kancelářských prostorách žalobkyně se úpadce skutečně na úkor žalobkyně obohatil. Stejně tak se ovšem obohatily i ostatní subjekty, které užívaly tyto prostory (a jež užívaly i tyto věci). Rozsah, v jakém se jednotlivé subjekty obohatily, pak je dán skutkovým zjištěním soudu prvního stupně.
Námitky proti skutkovému zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího přípustnost dovolání založit nemohou, neboť přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může založit jen řešení otázky právní. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu