ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3159.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3159/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ZUQ Czech, s.r.o. , IČ: 24830801, se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 9, K Moravině 1872/5, o zaplacení částky 737.872,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 16. ledna 2013, č. j. 7 C 144/2008-271, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 23 Co 254/2013-296, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 7 C 144/2008-271, ve výroku pod bodem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 737.872,80 Kč s úrokem z prodlení z částky 737.872,80 Kč ve výši 3% ročně za dobu od 8. ledna 2005 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 248.521,- Kč k rukám zástupce žalobce a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2013, sp. zn. 23 Co 254/2013-296, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok pod bodem I.), ve výroku II. změnil tak, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok pod bodem II.) a výrokem pod bodem III. rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 19. ledna 2014 v rozsahu pod bodem I. dovolání, v němž namítá, že dovolacím soudem je otázka leasingových splátek rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaný poukazuje na to, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu je smluvní ujednání zakládající povinnost nájemce platit leasingové splátky i po zániku smlouvy neplatné. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 7 C 144/2008-271, i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013, sp. zn. 23 Co 254/2013-296, zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání. Zároveň navrhuje odložení výkonu rozhodnutí Městského soudu v Praze do doby rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (podle §10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. října 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Spatřuje-li ji v tom, že je daná otázka „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí v dovolání řádně uvést, na jaké rozhodnutí tímto odkazuje. Citace části textu neoznačeného rozhodnutí a odkaz na článek umístěný na internetových stránkách nejsou dostatečné ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Tomuto požadavku dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostál.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu