ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3278.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3278/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, IČO 63998980, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, proti žalovanému O. K. , místem podnikání v Ostravě, Ladislava Ševčíka 1420/9, PSČ 709 00, IČO 45154597, zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Skleníku 1905/7, PSČ 700 30, o zaplacení částky 323 461 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 ECm 196/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 2 Cmo 483/2014 – 203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Lenky Heřmánkové, advokátky se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 323 461 Kč s 54,75 % úrokem z prodlení ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení. Žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 5. října 2007 leasingovou smlouvu č. 2781836, jejíž součástí byly Všeobecné smluvní podmínky. Na základě smlouvy bylo žalovanému umožněno užívat motorové vozidlo zn. HYUNDAI Santa Fe, výrobní číslo KMHSH81WP7U263683, vyrobené v roce 2007. Žalovaný v rozporu se smlouvou nehradil sjednané splátky řádně a včas, žalobkyně proto smlouvu ke dni 22. května 2009 předčasně ukončila. Žalobkyni tak měla vzniknout pohledávka za žalovaným, která činila 323 461 Kč, z toho 103 752 Kč představovaly dlužné leasingové splátky č. 17 až 20, částku 9 649 Kč tvořil sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,15 % z dlužné částky denně, částka 210 060 Kč byla vyčíslením škody z prodeje předmětu leasingu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. prosince 2013, č. j. 62 ECm 196/2010 – 135, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 178 461 Kč s 54,75 % úrokem z prodlení ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 12 398,50 Kč (výrok pod bodem I) a zamítl žalobu v rozsahu 145 000 Kč s 54,75 % úrokem z prodlení ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalovaného, že sjednaná výše úroků z prodlení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy, když sjednaná roční výše úroku z prodlení činí 54,75 % z dlužné částky. Úrok z prodlení plní stejnou funkci jako poplatek z prodlení, jehož výše podle §2 nařízení č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, činí za každý den prodlení 2,5 ‰ z dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení, ročně tedy 91,25 % z dlužné částky. Poplatek z prodlení je sankcí za neplacení nájemného bytu, ve většině případů tedy postihuje fyzické osoby – spotřebitele. Není rozumný důvod chránit dlužící podnikatele více než dlužící spotřebitele. Soud prvního stupně proto uzavřel, že výše úroků z prodlení, kterou si sjednali účastníci, není sama o sobě v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný ani netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by měly soud přesvědčit o opaku. Výše požadovaného úroku z prodlení plně závisí na době, po kterou žalovaný neplnil, na nepřiměřenost proto nelze usuzovat z celkové výše úroku z prodlení, neboť je důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ úroku z prodlení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 2 Cmo 483/2014 – 203, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu žalobkyni přiznaného úroku z prodlení z částky 178 461 Kč ve výši 54,75 % ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení potvrzuje (výrok pod bodem I), tentýž výrok v části o nákladech řízení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 11 838,25 Kč (výrok pod bodem II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 25 845,60 Kč (výrok pod bodem III).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal úrok z prodlení ve výši 0,15 % denně z dlužné částky v rozporu s dobrými mravy. Taková výše úroku z prodlení je běžně sjednávána v leasingových smlouvách, plní funkci sankční, zajišťovací a uhrazovací. Uvedené vychází z pozice pronajímatele (v projednávané věci žalobkyně) v leasingovém vztahu, kdy na základě poptávky a výběru nájemce (v projednávané věci žalovaný) poskytne finanční krytí vybraného předmětu leasingu. Úrok z prodlení má zajišťovat kromě jiného i řádný průběh leasingového vztahu až do úplného zaplacení ceny pořízeného předmětu leasingu a jeho prodeji nájemci. Není v zájmu pronajímatele předčasné ukončení leasingového vztahu z důvodů na straně nájemce. Dojde-li z důvodů na straně nájemce k předčasnému ukončení leasingového vztahu, plní sjednaný úrok z prodlení i funkci uhrazovací. Soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že finální výše úroku z prodlení závisí na době prodlení a nelze z ní usuzovat na nepřiměřenou sazbu úroku z prodlení. K namítanému rozporu výše úroku z prodlení s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku odvolací soud doplnil, že v rozporu s uvedeným je prodlení žalovaného s úhradou závazku.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, neboť podle žalovaného spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud neshledal žalobkyní uplatňovaný nárok na zaplacení úroku z prodlení v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013 a uzavírá, že má za to, že byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil ve výroku I. tak, že v rozsahu úroků z prodlení z částky 178 461 Kč ve výši 54,75 % ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení, se žaloba zamítá.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že na nepřiměřenost výše sjednaných úroků nelze usuzovat pouze podle výše úrokové sazby, či z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku, ale je třeba zohlednit konkrétní okolnosti a podmínky daného případu. Žalovaný si výši úroku svobodně sjednal a konečnou výši úroků způsobil sám tím, že včas svůj závazek neuhradil. Rozporoval-li žalovaný výši nároku, mohl plnit alespoň tu část, kterou nerozporoval. Žalobkyně proto navrhuje dovolání zamítnout.
Dovolací soud úvodem poznamenává, že v řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. ledna 2014 (viz čl. II bod l. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud při posuzování, zda sjednaná výše úroků z prodlení je v souladu s dobrými mravy, nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Dovolání není přípustné, neboť při řešení této otázky postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalovaný v dovolání zdůrazňuje, že za určitých okolností lze výkon práva na úroky z prodlení s poukazem na dobré mravy odepřít, jak uvádí Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013. Žalovaný má za to, že v daném případě jsou podmínky pro nepřiznání úroků z prodlení pro rozpor s dobrými mravy splněny. Žalovaný neplnil proto, že vyúčtování žalobkyně bylo evidentně nesprávné a v rozporu se smlouvou. Uplatňování nároku na úroky z prodlení do doby právní moci rozhodnutí, je podle názoru žalovaného v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že podle ustálené rozhodovací praxe lze právo na úroky z prodlení poměřovat ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pouze v tom smyslu, zda jeho výkon je či není v rozporu s dobrými mravy (viz např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013).
Není (a nemůže být) paušálně stanovena procentuální hranice, od níž by se výkon práva na úroky z prodlení považoval za rozporný s dobrými mravy. Posuzuje-li soud „mravnost“ výkonu práva na úroky z prodlení, nemůže si vystačit pouze se srovnáním ujednané sazby úroků z prodlení se sazbou zákonnou, ale musí zohlednit konkrétní okolnosti daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2012).
Již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, dovolací soud zdůraznil, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze obecně, pro všechny případy, vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku. Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.
Podle již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2012, lze výše uvedený závěr vztáhnout též na posouzení, zda se ujednání o výši úroku z prodlení nepříčí dobrým mravům.
Nelze přisvědčit dovolateli, že by odepření práva na zaplacení úroků z prodlení odůvodňovalo nesprávné vyúčtování provedené žalobkyní. K odepření práva na zaplacení úroků z prodlení by mělo docházet pouze výjimečně, aby byla chráněna zásada smluvní autonomie. Měl-li dovolatel pochybnosti o správnosti vyúčtování, mohl zaplatit alespoň tu část závazku, jež považoval za nespornou. Sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,15 % za každý den prodlení, nelze považovat za nepřiměřený. Celková výše úroku z prodlení je důsledkem dlouhodobého prodlení žalovaného, když každým dnem prodlení se úrok navyšoval o přiměřenou sazbu. Tato skutečnost však nemůže sama o sobě vést k odepření výkonu práva žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, neboť by byl bezdůvodně zvýhodňován dlužník, který je v prodlení dlouhodobě.
Odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, když potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku přiznávajícím žalobkyni úrok z prodlení z částky 178 461 Kč ve výši 54,75% ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení. Správně neshledal výkon práva na zaplacení tohoto úroku v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
Rozhodnutí o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu