ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3323.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3323/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně BA MU EXPORT, a.s. , se sídlem v Praze 10, V dolině 1515/1b, identifikační číslo osoby 274 08 612, zastoupené JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, proti žalovanému České republice-Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 226,569.108,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 23/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015, č. j. 9 Cmo 373/2013-761, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2011, č. j. 49 Cm 23/2009-578, zamítl žalobu o zaplacení částky 226.569.108,- Kč s příslušenstvím oproti vydání akcií blíže ve výroku specifikovaných (bod I. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že by dovolací soud měl řešit otázky, „zda se za skutečnosti, které jsou rozhodující pro uskutečnění právního úkonu ve smyslu ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, považují pouze ty skutečnosti, které výslovně vyplývají z obsahu uskutečněného právního úkonu nebo i ty skutečnosti, které sice z obsahu uskutečněného právního úkonu výslovně nevyplývají, ale lze je se zřetelem ke všem okolnostech, za kterých byl právní úkon uskutečněn, za rozhodující pro uskutečnění právního úkonu považovat“ a „zda lze odpovědnost dle ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (za uvedení v omyl) eliminovat prohlášením v listinách (dokumentech), které vydává pouze jedna smluvní strana“. Dovolatelka však přehlíží, že určující pro závěr odvolacího soudu bylo skutkové zjištění, že žalobkyně neprokázala svůj omyl při uzavírání smlouvy. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není na citované argumentaci žalobkyně založeno. Dovolatelka zcela pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu