ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3374.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3374/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ALUMIL Bohemia, a.s. , se sídlem Praha 7, Dělnická 213/12, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 28527160, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, Slavíčkova 827/1a, proti žalované Skanska a.s. , se sídlem Praha 4 - Chodov, Líbalova 1/2348, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26271303, o zaplacení 7 731 654,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 197/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2014, č. j. 1 Cmo 226/2013-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. března 2014, č. j. 1 Cmo 226/2013-201, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2013, č. j. 6 Cm 197/2010-170, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 7 731 654,30 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě na zaplacení požadované částky není možno vyhovět, protože uplatněná pohledávka zanikla ve smyslu §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) v důsledku jednostranných zápočtů pohledávek žalované za žalobkyní učiněných prokázanými právními úkony z 1. 11., 2. 11., 9. 11., 25. 11. 2010 a 18. 10. 2012. S ohledem na skutková zjištění v dané věci neuznal námitku žalobkyně, že pohledávky uplatněné žalovanou v zápočtech nevznikly či že by kupní smlouva z 16. 2. 2010 byla absolutně neplatným právním úkonem pro nedostatek určitosti ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., jednalo-li se o rámcovou smlouvu, v níž byl dostatečně určen předmět smlouvy i cena budoucích kupních smluv, které měly být uzavřeny podle této rámcové smlouvy a na základě objednávek žalované. Odvolací soud přisvědčil rovněž soudu prvního stupně, že zápočet existujících pohledávek žalované za žalobkyní nelze hodnotit jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), který nepožívá právní ochrany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že odvolací soud při řešení otázky nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty uplatňované žalovanou proti pohledávkám žalobkyně se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když tato otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 33 Odo 890/2002, 32 Cdo 3853/2007, 21 Cdo 4956/2007. Namítá rovněž nesprávné právní posouzení zápočtů žalované vůči pohledávkám žalobkyně. K zápočtu pohledávky žalované v částce 3 030 000 Kč na pohledávku žalobkyně z faktury č. 300000910 na částku 3 683 335,70 Kč a z faktury č. 300001610 na částku 2 781 181,60 Kč, tj. pohledávky z kupní smlouvy ze dne 16. 2. 2010 z titulu smluvní pokuty namítá, že závazek na zaplacení smluvní pokuty nevznikl a nemohlo tedy dojít k účinnému započtení. Má za to, že ujednání o smluvních pokutách z rámcové kupní smlouvy nelze aplikovat na jednotlivé kupní smlouvy a navíc faktura žalované byla vystavena na penále, a nikoliv na smluvní pokuty podle kupní smlouvy. Namítá rovněž neurčitost ujednání o smluvní pokutě v kupní smlouvě. Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o existenci pohledávek, které žalovaná započetla vůči pohledávkám žalobkyně, kdy zpochybňuje existenci objednávek, kupních smluv a i dodání určitého zboží. Odvolacímu soudu též vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že nároky ze smluvních pokut jsou zjevně nepřiměřené k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Namítá rovněž nesrozumitelnost zápočtů. Oběma soudům vytýká, že v rozporu s právní úpravou v obchodním zákoníku akceptovaly jako po právu ve vztahu k žalobkyni účinné zápočty tvrzených nesplatných pohledávek žalované na pohledávky žalobkyně. Dovolatelka proto navrhla zrušení obou rozsudků v dané věci a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pokud dovolatelka v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a uvedla judikaturu, od níž se odvolací soud měl odchýlit, pak je třeba konstatovat, že uvedená judikatura se týká řešení otázky nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. V dané věci ale ze skutkových zjištění oba soudy učinily závěr, že proti žalobkyní uplatněné pohledávce žalovaná započetla podle §580 obč. zák. pohledávky za žalobkyní. Nutno konstatovat, že v případě jednostranného zápočtu pohledávky dochází k zániku pohledávky a soud nemůže zpětně moderovat smluvní pokutu. Odvolací soud se tedy za dané situace správně nezabýval moderací smluvní pokuty, resp. posuzováním přiměřenosti či nepřiměřenosti smluvní pokuty, která představovala pohledávku žalované, a kterou žalovaná použila k zápočtu proti pohledávce žalobkyně, neboť pohledávku uplatněnou v případě obrany spočívající v započtení není možné moderovat. Moderace smluvní pokuty je možná v případě pohledávek, které nezanikly v důsledku započtení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006, též ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4479/2008 nebo rozhodnutí ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2400/2012 - všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ).
Pokud dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení právních úkonů započtení, které zakládá na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu, jako existenci objednávek, kupních smluv a i dodání určitého zboží, dovolatelka těmito námitkami, jakož i námitkami k neurčitosti smluvních ujednání v kupní smlouvě a nesrozumitelnosti zápočtů nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Navíc uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. též výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolacími námitkami k právnímu posouzení žalovanou učiněných zápočtů pohledávek vůči pohledávkám žalobkyně a námitkami k neurčitosti kupní smlouvy žalobkyně nijak nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu