ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3596.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3596/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BAU MANAGEMENT, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Jungmanova 31, IČO 27162656, zastoupené Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti žalované MG - ZF a.s., se sídlem v Praze 8, Kubova 535/2, IČO 27125041, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, o zaplacení částky 4.862.908,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 CmRo 35/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2014, č. j. 1 Cmo 356/2013 - 145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Lubora Bystřického, advokáta se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 4.862.908,- Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu nezaplacených faktur za provedené práce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. května 2012, č. j. 31 CmRo 35/2012 – 36, zastavil řízení, když žalobkyně ani po výzvě soudu ze dne 28. března 2012 nezaplatila soudní poplatek, ač byla o následcích nezaplacení poučena.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně 29. května 2012 odvolání a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. února 2013, č. j. 31 Cm 35/2012 – 128 žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. července 2013, č. j. 1 Cmo 65/2013 – 136 žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny. Poté byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku v poloviční výši a opětovně poučena, že nezaplatí-li soudní poplatek, soud řízení zastaví. Soudní poplatek však nezaplatila.
K odvolání žalobkyně proti usnesení, jímž Městský soud v Praze rozhodl o zastavení řízení, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. března 2014, č. j. 1 Cmo 356/2013 – 145, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a ve druhém výroku vyslovil, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Potvrzující výrok odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním ze dne 3. července 2014. Přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Argumentuje tím, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nereflektuje skutečnost, že usnesením, kterým odvolací soud přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, bylo prolomeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení. Nelze tak potvrdit rozhodnutí, které bylo fakticky zrušeno. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený výrok a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila dne 4. srpna 2014 a úvodem poznamenává, že se s napadeným rozhodnutím ztotožňuje a navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto. Dle žalované dovolání nesplňuje požadavky kladené na jeho obsah, neboť neobsahuje náležité vymezení důvodu, ani v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Plně se ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze, že v daném případě není třeba vydávat nové prvoinstanční usnesení o zastavení řízení. Původní usnesení o uložení poplatku v plné výši bylo následným usnesením o přiznání částečného osvobození od soudního poplatku sice modifikováno, ale důsledky spojené s porušením poplatkové povinnosti trvají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalobkyně však v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Pouze uvádí, že dovolání podává s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Z výše citovaného ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. i z judikatury dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) vyplývá, že jednou z obligatorních náležitostí dovolání je, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Žalobkyně však pouze cituje znění §237 o. s. ř., aniž by blíže vymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Z výše uvedeného vyplývá, že v dovolání žalobkyně absentuje obligatorní náležitost, která nebyla doplněna po dobu trvání lhůty k dovolání. Bez této náležitosti nelze v dovolacím řízení pokračovat, proto Nejvyšší soud dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu