ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3691.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3691/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Václavem Kučírkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Slavíkova 2731/26, PSČ 130 00, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, o zaplacení částky 567 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 369/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 19 Co 426/2013-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. dubna 2013, č. j. 23 C 369/2010-83, řízení zastavil v částce 218 700 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 349 200 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 19 Co 426/2013-105, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalobu co do částky 106 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku co do částky 243 200 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výroky pod body II a III) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Dovolání však zčásti trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat a jež nebyly ve lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §240 odst. 1 o. s. ř.), zčásti je nepřípustné.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání jednak v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak v tom, že dovolacím soudem řešená právní otázka má být „posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud“.
Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že nerespektoval právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2576/2012. V tomto rozhodnutí však Nejvyšší soud řešil otázku, která nedopadá na toto řízení, a sice že pokud pojišťovna podle §16 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále též jen „zákon o pojistné smlouvě“), rozhodla o vyplacení pojistného plnění, nemůže již toto pojistné plnění podle §24 zákona o pojistné smlouvě odmítnout. Odvolací soud se tudíž neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud správně vyšel z toho, že v daném řízení žalobce uplatňoval nároky z pojistné události spočívající v tom, že došlo k odcizení vozidla, nikoliv nároky z předchozí pojistné události spočívající v poškození tohoto vozidla. Dovolání proto z tohoto důvodu nemůže být přípustné.
Co se týče druhé části vymezení důvodu přípustnosti dovolání, nelze ji považovat za dostatečné vymezení ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že:
„Dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“.
To však v posuzované věci dovolatel neučinil. Měl-li dovolatel snad na mysli důvod přípustnosti spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nevymezil důvod přípustnosti dostatečně ani z tohoto hlediska. Jak již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem“. Taková otázka však z dovolání, ani při jeho posouzení podle obsahu, patrná není.
Dovolání proto v této části trpí vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Námitkou pod bodem III dovolání dovolatel ve skutečnosti uplatňuje vady řízení – ty však přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolání v části, ve které směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pod body II a III výroku rozsudku odvolacího soudu neobsahuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž tato vada nebyla ve lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako částečně nepřípustné a částečně vadné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu