ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3707.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3707/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CDZ, a.s. , se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 438/219, PSČ 709 00, IČO 60728256, zastoupené JUDr. Radimem Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, proti žalované České republice – Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1387/7, PSČ 140 96, IČO 71214011, o zaplacení částky 253 966 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 30/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2012, č. j. 58 Co 201/2012-65, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2012, č. j. 58 Co 201/2012-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 13 C 30/2009-48, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 253 966 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 542 644 Kč a dále s úrokem z prodlení z částky 253 966 Kč ve výši 3 % ročně od 1. února 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení z částky 542 644 Kč od 1. září 2008 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně působila jako celní ručitel ve smyslu §260 a násl. zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění do 30. dubna 2004 (dále jen „celní zákon“). Žalovaná dospěla k závěru o finanční nestabilitě žalobkyně a její schopnosti plnit potenciální ručitelské závazky. S ohledem na to složila žalobkyně u žalované po vzájemné dohodě (ze dne 24. února 2003) částku 50 529 000 Kč, která pro případ neschopnosti splácet jednotlivé ručitelské závazky měla být použita dle požadavků jednotlivých celních úřadů na zaplacení celního dluhu. Žalovaná tyto prostředky po 13. červenci 2006 začala používat na úhradu ručitelských závazků za celní dluhy. Žalobkyně v rámci jednání s žalovanou dne 5. listopadu 2004 a dne 19. ledna 2005 vyzvala žalovanou k vrácení částky 14, 2 mil. Kč nejpozději do 31. ledna 2005. V březnu 2005 žalovaná toto plnění odmítla s odkazem na přetrvávající finanční nestabilitu žalobkyně. Teprve dne 23. listopadu 2005 žalovaná poukázala na účet žalobkyně částku 5 mil. Kč a dne 31. ledna 2006 částku 3 mil. Kč. Následně pak na úhradu jednotlivých ručitelských závazků žalobkyně používala průběžně zbylou část částky, kterou žalobkyně u žalované složila.
Při právním posouzení věci se soud prvního stupně nejprve věnoval otázce pravomoci soudů v občanském soudním řízení projednat a rozhodnout předloženou věc, přičemž došel k závěru, že pravomoc soudů v civilním soudnictví dána je. Ručení ve smyslu celního zákona a rozhodování o udělení povolení je věcí veřejnoprávní. I dohoda, která nahradila postup předvídaný zákonem v případě nesplnění podmínek pro udělení povolení být celním ručitelem, není soukromoprávní povahy ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Soud prvního stupně zkoumal, kterému orgánu má být dle §104 odst. 1 o. s. ř. věc postoupena. Plnění poskytnuté žalobkyní žalované nemá povahu veřejnoprávní dávky, ujednání mezi stranami sporu ani materiálně nemělo povahu správního aktu, nebylo poskytnuto na základě žádného správního aktu vydaného podle celního zákona či zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, – z tohoto důvodu neexistuje žádný orgán státní správy, který by ve věci mohl uplatnit svou pravomoc. Není dána ani pravomoc soudů ve správním soudnictví dle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Soud prvního stupně tak došel k závěru, že v situaci kdy není dána pravomoc žádného orgánu, nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než soud; je dána jeho tzv. zbytková pravomoc.
Ve věci samé pak došel k závěru, že plnění získané žalovanou bylo bezdůvodným obohacením a uznal ji povinnou k zaplacení částky jak výše uvedeno, žalobkyni však nepřiznal úroky z kapitalizovaných úroků, neboť by šlo o anatocismus, který není přípustný. Námitku promlčení shledal za rozpornou s dobrými mravy.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. července 2012, č. j. 58 Co 201/2012-65, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III zrušil, řízení v tomto rozsahu zastavil a věc postoupil Generálnímu ředitelství cel. Odvolací soud byl toho názoru, že částka složená žalobkyní na účet žalované představovala celní jistotu ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) celního zákona. Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) celního zákona dovodil v této věci rozhodovací pravomoc žalované. Pravomoc Generálního ředitelství cel dovodil rovněž z ustanovení §3 odst. 5 písm. b) a c) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, dle něhož Generální ředitelství cel mimo jiné spravuje daně a cla v rozsahu a způsobem stanoveným právním předpisem upravujícím správu daní.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž důvodnost spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v posouzení otázky pravomoci soudu při uplatňování nároku právnické osoby vůči správnímu orgánu, jedná-li správní orgán zjevně mimo pravomoc stanovenou mu zákonem a takovýmto způsobem sjedná s právnickou osobou dohody, které následně neplní. Podle dovolatelky otázka pravomoci soudu v obdobné situaci dosud řešena nebyla a řešení otázky pravomoci soudu je tak otázkou zásadního právního významu.
Žalovaná vystupovala jako ústřední orgán státní správy, v jehož kompetenci není přijímání celních jistot ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) celního zákona. Žalovaná nevystupovala a nemohla vystupovat jako celní orgán. Nevystupovala ani ve vztahu nadřízenosti, oba subjekty byly v rovném postavení. Dovolatelka je toho názoru, že skutečnost, že jednání o složení finančních prostředků u žalované bylo vyvoláno tím, že žalobkyně působila jako celní ručitel, nemůže dohodám dodat charakter veřejnoprávních aktů.
Dovolatelka dále argumentovala ohledně rozdělení soukromoprávních a veřejnoprávních vztahů, přičemž odkazovala na judikaturu Evropského soudního dvora (rozsudek ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. C-271/00, Gemeente Steebergen v. Baten), Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“ - usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn. 33 Odo 652/2006) a Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95). Dovolatelka upozornila, že žalovaná nerozhodovala o navrácení finančních prostředků, nýbrž výši částky a termíny vrácení sjednávala.
Pro případ, že by předmětný vztah nebyl posouzen jako soukromoprávní, dovolatelka uvádí, že pravomoc Generálního ředitelství cel založena není a to tedy nemůže v této otázce jednat a rozhodovat. Není-li právním řádem jednoznačně určeno, který orgán by o předmětném nároku měl rozhodnout, pak je nepochybně založena pravomoc obecných soudů.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nemohlo jít o občanskoprávní dohodu, neboť žalovaná neposkytovala žádné protiplnění. Ručitelské prohlášení, které žalovaná z pozice autoritativního správního orgánu přijala, není občanskoprávním úkonem. Pokud žalovaná jednala na hraně zákona, činila tak ve prospěch výběru cla. Poskytnuté finanční prostředky se vztahovaly k povolení k poskytování celního ručení. Takové povolení je nepochybně veřejnoprávního charakteru, proto prostředky poskytnuté v souvislosti s uvedeným povolením musí být řešeny podle veřejného práva.
Složená částka byla odvolacím soudem správně posouzena jako celní jistota. Žalovaná dále upozorňuje, že dovolatelka začala proti postupu žalované brojit teprve ve chvíli, kdy ze situace přestala profitovat.
K vyjádření žalované podala dovolatelka repliku.
V ní odkázala na právní argumentaci obsaženou v rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1. března 2014, č. j. MF-102681/2013/39, které zrušilo předcházející rozhodnutí Generálního ředitelství cel a zastavilo řízení v této věci po postoupení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Dovolání je přípustné, neboť právní otázku navozenou dovolatelkou v jejím přesném znění dovolací soud doposud neřešil, nicméně vícekrát řešil právní otázku obdobnou otázce navozené dovolatelkou, a to v obecnější rovině, přičemž odvolací soud rozhodl v rozporu s touto ustálenou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 361/2009).
Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, dle kterého částka složená na účet žalované nebyla celní jistotou ani přeplatkem dle ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále jen „ZSDP“).
Podle §256 odst. 1 písm. a) celního zákona může být zajištění celního dluhu učiněno převodem příslušné částky na účet celního orgánu (dále jen „celní jistota“), je-li zajišťován celní dluh, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné operace prováděné jedním dlužníkem.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, primárním účelem složení částky dovolatelkou nebylo zajištění konkrétního celního dluhu jiné osoby, nýbrž zachování postavení celního ručitele. Teprve při zachování postavení celního ručitele mohl být naplněn sekundární účel složení dané částky – a to používání příslušných částí složené částky na úhradu celních dluhů většího množství osob v případě, že dovolatelka nebude plnit své ručitelské závazky. Jednoduše řečeno, sekundárním účelem složené částky bylo „zajištění zajištění“ neurčitého okruhu (potenciálních) celních dluhů. V posuzovaném případě tak nebyla naplněna podmínka, aby složená částka zajišťovala konkrétní (i potenciální) celní dluh jednoho subjektu.
Podle §5 odst. 1 písm. b) celního zákona Ministerstvo financí (dále jen „ministerstvo“) přezkoumává rozhodnutí celních ředitelství vydaná v řízení podle zvláštních předpisů, přičemž podle §4 odst. 2 téhož zákona plní úkoly ministerstva generální ředitelství cel.
Plnění poskytnuté dovolatelkou nebylo ani plněním celního dluhu, neboť z uvedeného ustanovení vyplývá, že žalovaná nebyla přímým správcem cla, plnění dovolatelky nebylo výsledkem žádného celního řízení a jakkoliv převyšovalo splatnou celní povinnost, nebylo veřejnoprávní dávkou ve smyslu ZSDP a nemohlo tak ani jít o přeplatek ve smyslu §64 ZSDP.
Pro případ problematické finanční situace celního ručitele předvídá celní zákon postup spočívající v odnětí povolení působit jako celní ručitel (§260 odst. 5 celního zákona). Celní zákon neumožňuje podmínit povolení být celním ručitelem složením jakékoli částky na účet generálního ředitelství cel, proto generálnímu ředitelství cel nesvěřuje a ani svěřovat nemůže pravomoc rozhodovat o takovém podmíněném povolení a pravomoc ukládat celním ručitelům povinnost takovou částku složit.
Jak správně dovodil soud prvního stupně, ve věci není dána ani pravomoc soudů ve správním soudnictví.
Podle §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.
Konkrétně připadají v úvahu pravomoci dle ustanovení §4 odst. 1 s. ř. s., dle kterého soudy ve správním soudnictví rozhodují o
a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“),
b) ochraně proti nečinnosti správního orgánu,
c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu,
d) kompetenčních žalobách.
O kompetenční spor mezi správními orgány (§97 odst. 1 s. ř. s.) se evidentně nejedná.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle §79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
Podle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.
Jak je patrné z citací ustanovení soudního řádu správního na posuzovanou věc nedopadá ani jedno z nich. Pravomoc soudů ve správním soudnictví tedy nelze dovodit. Zároveň se, jak vyplývá z výše uvedeného, nepodařilo určit, zda a případně kterému správnímu orgánu je svěřena pravomoc posuzovanou věc řešit.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že rozhodne-li soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je (§104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud (viz např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 361/2009).
Nejvyšší soud neshledal důvod se od tohoto právního názoru odchýlit, proto nelze než konstatovat, že v posuzované věci je dána pravomoc soudů rozhodovat v občanském soudním řízení, neboť zde není jiný orgán, který by o uplatněném nároku měl pravomoc rozhodnout.
Odvolací soud se mýlil, když dospěl k závěru, že se ve věci jedná o vrácení celní jistoty a v důsledku toho byl nesprávný i jeho závěr ohledně pravomoci správního orgánu. Z těchto důvodů spočívá usnesení odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu