ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3745.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3745/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Družstevní závody Dražice - strojírna s.r.o. , se sídlem v Benátkách nad Jizerou, Dražice 69, identifikační číslo osoby 45148465, zastoupené JUDr. Zdeňkou Maršíkovou Nocarovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti žalované KOSKA cz s.r.o., se sídlem Unhošť, Václavské nám. 43 , identifikační číslo osoby 26448904, zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 21, o zaplacení 1,409.217,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 236/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. 12 Cmo 242/2013-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. dubna 2013, č. j. 45 cm 236/2012-118, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 45 Cm 236/2012-136, zastavil řízení (bod I. výroku), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 64.590,- Kč (bod II. výroku). Dále rozhodl o tom, že se žalobkyni vrací přeplatek soudního poplatku (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li dovolatelka dovolání za přípustné proto, že právní otázka, „zda splňovala za dané situace skutečnost, že bylo zahájeno insolvenční řízení, podmínky pro zastavení řízení“, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak nevymezila předmětná odchylná rozhodnutí dovolacího soudu ohledně této otázky. Dovolatelka se navíc mýlí, uvádí-li, že odvolací soud souhlasil s postupem soudu prvního stupně, který řízení zastavil dle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. s odkazem na ustanovení §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, a to z důvodu, že bylo zahájeno insolvenční řízení. Odvolací soud naopak ve svém usnesení konstatoval, že v dané věci ještě nebyly v době, kdy soud prvního stupně zastavil řízení, dány podmínky pro zastavení řízení dle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. Nicméně dále připomněl, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Uvedl, že v době, kdy rozhoduje odvolací soud, rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 10. září 2013 o zjištění úpadku dlužníka nabylo právní moci dne 19. září 2013 a usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. ledna 2014 o řešení úpadku dlužníka konkursem nabylo právní moci dne 19. února 2014, že jsou tedy již splněny zákonné podmínky pro zastavení řízení v dané věci podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání dále v tom, že vymezená právní otázka (zda se na daný případ vztahuje ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř.) má být posouzena jinak, dovolací soud připomíná, že musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení této právní otázky se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Žádost, aby „předmětná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Tomuto požadavku však dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostála.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení§243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu