ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3748.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3748/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, IČO 63998980, proti žalovanému L. H. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem v Humpolci, Nerudova 185, PSČ 396 01, o zaplacení částky 188 591 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 67/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 2 Cmo 125/2011 – 181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 2 Cm 67/2007 – 79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na úhradu částky 188 591 Kč s úrokem z prodlení z částky 155 797 Kč ve výši 0,15% denně od 15. 11. 2005 do zaplacení, vyjma částky 100 Kč na úrocích z prodlení (výrok pod bodem II) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 59 280 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2012, č. j. 2 Cmo 125/2011 – 137, rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku změnil tak, že stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 188 591 Kč s úrokem z prodlení z částky 155 797 Kč ve výši 0,15% denně od 15. 11. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 42 962 Kč s 20% DPH na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a 47 810 Kč s 20% DPH na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3852/2012, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. 2 Cmo 125/2011 – 181, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 188 591 Kč s úrokem z prodlení z částky 155 797 Kč ve výši 0,15% denně od 15. 11. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím částku 160 068,38 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně i žalovaného nahradit státu náklady řízení (výroky pod bodem III a IV).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení dovolatel konstatuje, že dovolání považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013) může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, neboť pouze uvádí, že „dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáváno z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“. Dovolatel nesprávně vychází ze znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012 a nedostál požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2013.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. listopadu 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu