ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3753.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3753/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BARX CONSTRUCTIONS s.r.o., se sídlem v Lišově, Miletínská 19, IČO 28089987, proti žalované IRO stavební s.r.o., se sídlem v Českém Krumlově, Domoradická 303, IČO 26072912, zastoupené JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova tř. 5, o zaplacení částky 3.000.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 932/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. 3 Cmo 381/2013 – 255, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 13 Cm 932/2012 – 205, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); zamítl žalobu, kterou by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 2.000.000,- Kč (výrok II.); stanovil žalobkyni povinnost nahradit žalované část nákladů řízení (výrok III.) a žalobkyni i žalované uložil povinnost nahradit náklady státu vyplacené na svědečném (výrok IV.).
Proti zamítavému výroku II. se odvolala žalobkyně, toto odvolací řízení však bylo pro nezaplacení soudního poplatku usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 2013, č. j. 13 Cm 932/2012 – 245, zastaveno. Žalovaná odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně co do vyhovujícího výroku I. a souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2014, č. j. 3 Cmo 381/2013 – 255, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč, ohledně 400.000,- Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a co do zbývající částky 500.000,- Kč tento výrok spolu s výroky III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši
3.000.000,- Kč s odkazem na ustanovení §77a o. s. ř., když na návrh žalované bylo dne 16. června 2011 usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (č. j. 12 Nc 1308/2011 – 203) předběžným opatřením žalobkyni zakázáno nakládat s nemovitostmi v k. ú. L., zapsanými na LV č. 1708. Toto rozhodnutí bylo změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2011 (č. j. 1 Cmo 263/2011 – 270) tak, že návrh na vydání předběžného opatření se zamítá. Nařízením předběžného opatření měla žalobkyni vzniknout škoda, neboť nemohla pokračovat ve výkonu podnikatelské činnosti a bylo jí znemožněno plnění povinností z 13 uzavřených smluv o smlouvách budoucích v celkové hodnotě kolem 50 mil. Kč. Žalobkyni měla být nařízením předběžného opatření způsobena škoda ve výši 2.500.000,- Kč a nemajetková újma ve výši 500.000,- Kč.
Soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni v důsledku nařízení předběžného opatření mají za prokázanou. Neshodly se však na výši náhrady škody a nemajetkové újmy. Soud prvního stupně shledal nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč za oprávněný v plném rozsahu, když podáním návrhu na vydání předběžného opatření žalovanou bylo neoprávněně zasaženo do dobré pověsti žalobkyně. K náhradě škody uvedl, že tuto nelze spatřovat v rozdílu kupních a prodejních cen pozemků, když tyto byly buď žalobkyní prodány, nebo jimi nadále disponuje, ale v tom, že žalobkyně nemohla dále realizovat zisk a tento využít při své podnikatelské činnosti. Dle úvahy soudu byla proto žalobkyni přiznána náhrada škody ve výši 500.000,- Kč. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze považoval za přiměřenou reparaci žalobkyně náhradu nehmotné újmy ve výši 100.000,- Kč. K náhradě škody uvádí, že soud prvního stupně v tomto ohledu rozhodl nesprávně a nepřezkoumatelně pro absenci důvodů, když nedostatek skutkových zjištění nahradil výlučně svou úvahou, přestože rozhodnutí mělo spočívat na unesení důkazního břemena žalobkyně k existenci škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním ze dne 15. srpna 2014 co do výroku stanovujícího žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, když žalovaná je přesvědčena, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v tomto rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná shrnuje, že již v odvolání považovala za zcela nedostatečné závěry soudu prvního stupně o způsobení nehmotné újmy žalobkyni a nesprávný závěr soudu o nároku žalobkyně na zaplacení částky 500.000,- Kč založené na výpovědi jediného svědka. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který v odůvodnění sice konstatuje, že tvrzená újma žalobkyně v rozsahu 1.000.000,- Kč neodpovídá zjištěním učiněným soudem prvního stupně, ale odvolací soud nijak blíže nespecifikuje, jakým způsobem dospěl ke svému rozhodnutí uložit žalované povinnost k úhradě 100.000,- Kč z titulu náhrady újmy nehmotné povahy. Odůvodnění rozhodnutí považuje za nedostatečné zejména proto, že odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dokazování v tomto směru nedoplňoval, snížil žalovaný nárok o 400.000,- Kč, avšak ze stručného odůvodnění rozhodnutí zastává dovolatel názor, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení. Pokud odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil nebo je-li takové odůvodnění nedostatečné a není-li možno dovodit, z jakých skutečností odvolací soud dospěl ke svému právnímu závěru, pak rozhodnutí trpí vadou. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč, nebo aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že v dovolání žalované absentuje zákonem stanovená náležitost.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaná však v dovolání nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouze uvádí, že dovolání podává dle poučení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., neboť dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. i z ustálené rozhodovací praxe (usnesení ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) vyplývá, že obligatorní náležitost dovolání představuje požadavek, aby bylo v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Lze konstatovat, že dovolání žalované neobsahuje obligatorní náležitost, tato nebyla doplněna po dobu trvání lhůty k dovolání, a proto je vadným podáním. Bez této náležitosti nelze v dovolacím řízení pokračovat, z tohoto důvodu Nejvyšší soud dle ustanovení §234c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť se tímto rozhodnutím řízení nekončí (§151 odst. 1 část vety před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu
.