ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3853.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3853/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci žalobce T. F. , zastoupeného Mgr. Danem Schafferem, advokátem se sídlem v Brně, Filipínského 1534/55, proti žalované Generali Pojišťovna a.s. , se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61859869, o zaplacení 202 219 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 42/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 64 Co 458/2013-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 64 Co 458/2013-127, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatelka namítá.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a to rozhodnutí ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99 a ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004. Domnívá se, že tato judikatura na danou věc dopadá a nikoliv odvolacím soudem poukazované rozhodnutí ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006, a stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1976, Cpj 35/78, časově překonané pozdějšími rozhodnutími ve vztahu k §135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 122/2003 a ve vztahu k §159a o. s. ř. rozhodnutím ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001. Má rovněž za to, že svým rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, týkající se poměrného rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným, jestliže na vzniku škody se v dané věci podíleli podle závěru soudu prvního stupně oba účastníci dopravní nehody, tedy nejen žalobce tím, že v době dopravní nehody (střetu jeho vozidla s chodcem) překročil povolenou rychlost, ale i následně zemřelý chodce, který přecházel vozovku mimo přechod pro chodce a byl v okamžiku střetu s osobním vozidlem, řízeným žalobcem, ve stadiu střední opilosti a pod akutním vlivem konopí, tedy se spolupodílel na vzniku škodného následku. Je přesvědčena, že správně rozhodl soud prvního stupně, který žalobu zamítl a své rozhodnutí podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2233/99.
Nejvyšší soud s ohledem na skutková zjištění, k nimž dospěly nalézací soudy, učinil závěr, že dovolatelkou poukazovaná rozhodnutí řeší odlišnou skutkovou situaci, jak správně konstatoval již odvolací soud, který se námitkou dovolatelky, že jí uvedená rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 562/99 a sp. zn. 25 Cdo 818/2004 na věc dopadají, zabýval, přičemž správně v odůvodnění vysvětlil, že tomu tak není, jestliže v těchto rozhodnutích se jednalo o situaci, kdy se poškozený domáhal po škůdci náhrady škody a kdy v trestním řízení bylo rozhodováno o tom, zda obžalovaný spáchal trestný čin a kdy náhrada byla řešena jen zčásti (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 818/2004 – se zbytkem nároku na náhradu škody byla žalobkyně odkázána na občanskoprávní řízení) nebo vůbec (sp. zn. 25 Cdo 562/99 – kdy byly řešeny jen podmínky spoluodpovědnosti další osoby na vzniku škody kromě osoby, která spáchala přestupek). Pokud dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 122/2003, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007 a sp. zn. 25 Cdo 2233/99, pak v těchto rozhodnutích nebyla řešena otázka závaznosti výrokem o náhradě škody v občanskoprávním řízení, kdy o škodě oprávněných bylo v celém rozsahu pravomocně rozhodnuto v rámci trestního řízení. Odvolací soud správně podpořil své rozhodnutí odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2009, pod číslem 162/2009, byť se v něm posuzovala otázka tzv. postižního nároku pojišťovny, která plnila za svého pojištěnce, neboť toto rozhodnutí řešilo otázku závaznosti rozhodnutí o náhradě škody, jejíž zaplacení bylo uloženo povinnému v rámci trestního řízení. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud rozhodující o tzv. postižním nároku pojišťovny, která plnila za pojištěného, jemuž byla pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, není oprávněn posuzovat, zda a v jakém rozsahu je dána odpovědnost pojištěného za škodu. Toto rozhodnutí plně dopadá na řešení dané věci, jestliže v posuzované věci o povinnosti žalobce (obžalovaného v trestním řízení) uhradit náhradu škody v plném rozsahu poškozeným pozůstalým po zemřelém chodci při dopravní nehodě, kterou způsobil žalobce, již bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem (vydaným v rámci trestního řízení). Není přípustné, aby v občanskoprávním řízení bylo přezkoumáváno pravomocné rozhodnutí trestního soudu o uložení povinnosti nahradit škodu, kdy o tomto nároku bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto v plném rozsahu. Odvolací soud poukázal případně i na stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 35/78 ze dne 24. 10 1979, týkající se rozhodování soudů o žalobách o náhradu škod v občanském soudním řízení ve věcech, v nichž nárok na náhradu škody byl uplatněn již v trestním řízení soudním, z něhož vyplývá, že pravomocné přisouzení nároku na náhradu škody v adhezním řízení brání projednání stejné věci v občanském soudním řízení, a to v rozsahu, v jakém bylo o náhradě škody již rozhodnuto.
Napadené rozhodnutí nezávisí tedy ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud tedy nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu