ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3939.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3939/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce O. C. , zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, Husova 2, proti žalovanému Ing. A. R., CSc., se sídlem v Olomouci - Slavonín, Za Kostelem 448/24, PSČ 783 01 , identifikační číslo osoby 25848909, zastoupenému JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 7, o zaplacení částky 102.954,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 481/1993, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2014, č. j. 5 Cmo 460/2013-650, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.679,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. května 2013, č. j. 12 Cm 481/1993-618, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 102.954,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, do všech jeho výroků, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, upravuje §237 a §238 o. s. ř., náležitosti dovolání pak §241a o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z uvedeného vymezení vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení určité právní otázky. Řešená právní otázka přitom může mít povahu hmotněprávní nebo procesní.
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou námitky dovolatele přípustnost dovolání založit. Na řešení žádné z otázek vymezených dovolatelem není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Namítá-li dovolatel, že soud měl ve spojitosti s ustanovením §136 o. s. ř. stanovit výši bezdůvodného obohacení sám a řádně ji odůvodnit, pak tato jeho námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud nezaložil svůj závěr na aplikaci §136 o. s. ř. Odvolací soud vyšel ze závěrů soudu prvního stupně, který určil výši bezdůvodného obohacení podle znaleckého posudku. Odvolací soud k tomuto postupu, který hodnotil jako správný, pouze dodal, že by v případě postupu podle §136 o. s. ř. úvaha soudu byla zjevně stejná jako úvaha znalce.
Má-li dále dovolatel za to, že nalézací soudy řešily otázku, zda je možné v případě, že předmětem sporu jsou nároky z titulu bezdůvodného obohacení, aplikovat ustanovení §404 obch. zák., v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, pak je třeba uvést, že odvolací soud na aplikaci ustanovení §404 obch. zák. (oproti mínění dovolatele) své rozhodnutí nezaložil.
Konečně poukazuje-li dovolatel na aplikaci obecných zásad stanovených v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) na práva a povinnosti, které se posuzují podle dosavadních právních předpisů ve smyslu §3030 o. z., nepředkládá dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu