ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4040.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4040/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Ing. P. H. , se sídlem v Brně – Novém Lískovci, Čtvrtě 320/8, identifikační číslo osoby 11472430, zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, proti žalované ABF, a.s . , se sídlem v Praze 9 - Prosek, Mimoňská 645, PSČ 19000, identifikační číslo osoby 63080575, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, o ochranu práv z ochranné známky a proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 24/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2013, č. j. 3 Cmo 110/2013-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 19 Cm 24/2012-68, uložil žalované povinnost zdržet se užívání označení ELECTRON pro výstavy a veletrhy pořádané žalovanou se zaměřením na elektrotechniku a elektroniku. Pokud se týká části „FOR“ používané žalovanou pro výstavy a veletrhy se zaměřením na elektrotechniku a elektroniku, v této části žalobu zamítl (bod I. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 21.434,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřila.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, že řízení je zatíženo procesní vadou, neboť soudy překročily návrh žalobce a přisoudily něco jiného, než čeho se žalobce domáhal, aniž by pro to byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. platném v době rozhodování soudů obou stupňů, a že řízení před soudy obou stupňů bylo zatíženo překážkou litispendence. Takováto argumentace žalované totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud se při řešení právní otázky – zda název konference (služby), který je sám o sobě obecný a nemá rozlišovací schopnost, může za současného dlouhodobého užívání v hospodářské soutěži nabýt rozlišovací schopnost a stát se způsobilým předmětem ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti přitom poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 3367/2007. Dovolací soud však musí konstatovat, že odvolací soud se ve skutečnosti (na rozdíl od mínění žalované) od uvedené judikatury Nejvyššího soudu při řešení dané věci neodchýlil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl: „Neobstojí zde tvrzení o tom, že “elektron” je obecný název částice a nelze jej vyhradit k užívání jen určitému subjektu – zde o takový název částice a jeho užívání v daném slova smyslu totiž nejde, jde o název výstavy, který dlouhodobým užíváním nabyl příznačnosti pro žalobce jako soutěžitele a jako takový může být předmětem ochrany proti jeho užití pro názvy výstav jiných soutěžitelů.“ Tento závěr přitom jistě není v rozporu s tím, co Nejvyšší soud uvedl v namítaném rozhodnutí: „ … nelze vyloučit, aby v hospodářské soutěži některá ze zvláštních označení podniku nebo výrobků, obchodních materiálů apod., které platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné, mohlo získat ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání i tehdy, pokud jde o označení, které je svým významem předmětem obecného užívání.“ Stejně tak je v souladu i s další judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, 23 Cdo 3338/2012).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Žalovaná napadla předmětným dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy zřejmě i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém zřejmě dovolání směřovalo proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, nevyhověla.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (proti všem výrokům odvolacího soudu) odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu