ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4083.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4083/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Ing. M. B. , podnikatele se sídlem Podhájčí 580, PSČ 725 26, Ostrava - Krásné Pole, identifikační číslo osoby 12661732, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava, 28. října 1610/95, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 968 040 Kč s příslušenstvím, 961 956 Kč s příslušenstvím a 968 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 142 EC 10/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2014, č. j. 58 Co 100/2014-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2014, č. j. 58 Co 100/2014-144, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. ledna 2013, č. j. 142 EC 10/2010-50, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 968 040 Kč s příslušenstvím, 961 956 Kč s příslušenstvím a 968 040 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady pro výplatu pojistného plnění z důvodu výluky pojištění, bylo-li, jako výluka pojištění mezi účastníky ve Všeobecných pojistných podmínkách, které jsou součástí pojistné smlouvy ze dne 16. 4. 2008, v čl. XIV. bodu 1 písm. e) sjednáno, že pojištění se nevztahuje na škody vzniklé následkem úmyslného způsobení škody pojistníkem, pojištěným nebo oprávněným uživatelem vozidla nebo jinou osobou jednající z podnětu některého z nich, a bylo-li zjištěno, že škoda na pojištěných vozidlech vznikla v souvislosti s úmyslnou trestnou činností J. P., jednatele společnosti COMPLEX PRODUCTION s. r. o., která vozidla užívala na základě smluvního vztahu (leasingových smluv) se žalobcem. Odvolací soud se sice neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že se v daném případě nejednalo o odcizení předmětných vozidel, když nedošlo k překonání překážky vyžadované ve Všeobecných pojistných podmínkách, a to z toho důvodu, že tato podmínka je vyžadována jen v případě krádeže, a to pouze za situace, kdy nebylo odcizeno celé vozidlo, nicméně souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že danou situaci nelze podřadit pod pojistné riziko odcizení vozidla, svěřil-li žalobce vozidla leasingovému nájemci, který s nimi naložil v rozporu s leasingovou smlouvou – vozidla převzal s úmyslem následně povinnosti z leasingové smlouvy neplnit a vozidla nevrátit, jak se i stalo (Podle rozsudku v trestní věci byl J. P. uznán vinným z podvodu, když jako jednatel společnosti uzavřel s žalobcem leasingové smlouvy na pronájem tří nákladních vozidel s úmyslem splátky řádně nehradit a vozidla, která převzal, si ponechat). Odvolací soud podpořil své rozhodnutí odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2666/2012, týkající se obdobné věci, kdy vozidlo nebylo vráceno provozovateli autopůjčovny. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady pojistné události odcizení vozidla.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho názoru závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a to otázka, zda jde o případ spadající pod pojistné riziko odcizení, případně zda jde o výluku z pojištění, když nájemce při uzavírání leasingové smlouvy, jejímž předmětem jsou vozidla, se sice dopustí podvodu, jestliže předmětná vozidla převezme s úmyslem si je ponechat a splátky řádně nehradit, ale tato vozidla jsou následně odcizena třetí osobou. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o zamítnutí žaloby proto, že v daném případě nemá žalobce nárok na výplatu pojistného plnění od žalované, neboť daný případ nelze podřadit pod pojistné riziko odcizení věci, ale jedná se o výluku z pojištění. Nesouhlasí se závěrem týkajícím se posouzení odcizení vozidla a výluky z pojištění, který podle dovolatele neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Namítá, že z prokázaných skutečností nevyplývá, že by si J. P. vozidla ponechal, případně jiným způsobem zapříčinil, že se dostala z dispozice žalobce. O tom, že měla být situace posouzena jako odcizení vozidel třetí osobou, svědčí podle dovolatele i sdělení Policie ČR ze dne 18. 6. 2009 a sdělení státního zastupitelství ze dne 18. 8. 2010, podle nichž po vozidlech bylo vyhlášeno celostátní pátrání s tím, že tato vozidla zřejmě neoprávněně užívá neznámá třetí osoba, do jejíž dispozice se dostala neoprávněným jednáním. Podle dovolatele rozsudek Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud odkázal, na danou věc nedopadá, neboť žalobce se nedomáhá pojistného plnění z důvodu nevrácená vozidel nájemcem, ale z důvodu zmocnění se vozidel třetí osobou.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky vydané v dané věci a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podala žalovaná svým pověřeným zaměstnancem vyjádření, v němž navrhla jeho zamítnutí, neboť se ztotožňuje s právním posouzením věci oběma soudy.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Domnívá-li se dovolatel, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena jím nastolená otázka, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání může založit jen taková otázka, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. V daném případě odvolací soud ale nezaložil své právní posouzení o nepřiznání nároku na pojistné plnění a o výluce z pojištění na zjištění, jak tvrdí žalobce, že vozidla, která byla předmětem pojištění, byla odcizena třetí osobou. Dovolatel při pokládání právní otázky, která neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, vychází z jiného skutkového závěru, než z jakého vyšly oba soudy. Soudy nevyšly ze zjištění, že vozidla byla odcizena. Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobce svěřil vozidla leasingovému nájemci, který s nimi naložil v rozporu s leasingovou smlouvou – vozidla převzal s úmyslem následně povinnosti z leasingové smlouvy neplnit a vozidla nevrátit, jak se i stalo, a že tuto danou situaci nelze podřadit pod pojistné riziko odcizení vozidla. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nestojí na dovolatelem vymezené otázce. S ohledem na daný skutkový stav odvolací soud správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2666/2012, řešící obdobnou věc, tj., kdy vozidlo nebylo vráceno provozovateli autopůjčovny. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady pojistné události odcizení vozidla. Ani v dané věci soudy nevyšly ze zjištění, že by vozidla byla odcizena.
Pokud žalobce namítá, že se soud dostatečně nevypořádal s tvrzením žalobce, že vozidla byla odcizena neznámou třetí osobou, a to bez souvislosti s jednáním leasingového nájemce, je třeba konstatovat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud či ze zpochybnění skutkových zjištění. Rovněž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Jsou-li součástí námitek dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení věci námitky k vadnému procesnímu postupu soudu, resp. neúplnému dokazování, je nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatel též nijak nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu