ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4190.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4190/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce JUDr. J. B. , zastoupeného JUDr. Petrem Langrem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 1331/31, proti žalovanému J. F. , zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 7,404.131,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 38/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 319/2013-417, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 43.753,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 28 Cm 38/2010-295, ve znění opravného usnesení ze dne 18. dubna 2013, č. j. 28 Cm 38/2010-307, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 476.962,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), v části, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 6,927.169,60 Kč s příslušenstvím v tomto výroku konkretizovaným, žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil v části odstavec II. výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 37.175,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (první výrok). V další napadené části, to je ve zbývající části odstavce II. výroku a v části odstavce I. výroku ohledně úroku z prodlení z částky 476.962,- Kč za dobu od 16. června 2010 do 14. prosince 2012, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil tak, že navrhuje jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve stanovené lhůtě oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání žalobce není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Namítá-li dovolatel, že v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, na jakou odměnu má nárok advokát v případě, že ze strany klienta dojde k výpovědi mandátní smlouvy, ve které je sjednána smluvní odměna, a přitom v mandátní smlouvě není tato situace nějak upravena, resp. jakými pravidly se v takovém případě bude odměna advokáta řídit, nepředkládá dovolacímu soudu otázku hmotného nebo procesního práva, která by přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s . ř. založila. Na projednávanou věc je aplikovatelný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2006, sp. zn. 33 Odo 936/2004, který řeší otázku předčasného ukončení smlouvy o poskytování právní pomoci a důsledek této právní skutečnosti pro určení odměny advokáta. Na uvedeném nic nemění, že v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud aplikoval jinou podzákonnou, tehdy účinnou právní normu (vyhláška č. 270/1990 Sb.) a řešil dílem odlišný způsob ukončení smluvního vztahu (odstoupením od smlouvy). Aplikace vyhlášky č. 270/1990 Sb., i vyhlášky č. 177/1996 Sb., aplikované v nyní projednávané věci, vychází v řešení otázky předčasného ukončení smluv o právní pomoci ze stejných principů. Vyšel-li proto odvolací soud v nyní projednávané věci z ustanovení §571 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s §574 odst. 4 obchodního zákoníku a přiznal žalobci přiměřenou část úplaty, kterou při absenci pravidel ve smlouvě určil podle advokátního tarifu, tj. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., rozhodl v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Namítá-li dále dovolatel, že by se měl dovolací soud zabývat otázkou, „zdali je rozhodování soudu na základě skutkového stavu, jenž byl zatížen ambivalentním hodnotícím závěrem, právně významné pro meritorní rozhodnutí“, uplatňuje tak jiný, než přípustný dovolací důvod předvídaný ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř.
Poukazuje-li konečně dovolatel na to, že by dovolací soud měl řešit otázku „lze-li upřednostnit při tzv. hraniční výši smluvní odměny neplatnost mandátní smlouvy před její platností“ je třeba uvést, že posouzení smluvené výše odměny pro platnost či neplatnost mandátní smlouvy nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud své rozhodnutí založil na posouzení výše uvedené otázky nároku žalobce na odměnu v případě zániku mandátní smlouvy výpovědí mandantem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu