ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.424.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 424/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EDWARD TOMAS PRODUCTION s.r.o., se sídlem v Praze 10, Pod Stupni 10, PSČ 101 00, IČO 25638556, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Legionářů 948/2b, PSČ 182 00, proti žalované České televizi, se sídlem v Praze 4, Kavčí hory, PSČ 140 70, IČO 45272956, o zaplacení částky 5 752 956 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 46/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2011, č. j. 3 Cmo 163/2011-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2010, č. j. 8 Cm 46/2006-128, zamítl žalobu na zaplacení částky 5 752 956 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 27. ledna 2003 koprodukční smlouvu, jejímž předmětem bylo určení práv a povinností smluvních stran při společné výrobě 32 dílů audiovizuálního díla s pracovním názvem „Srdce Evropy“, a stanovení podílů na výnosech docílených užitím díla. V článku 3.1 byl ve smlouvě sjednán předpokládaný termín vysílání od dubna do října 2003 každý týden ve večerních hodinách podle programových možností s tím, že pořad bude premiérově odvysílán v době mezi 20.00 až 22.40 hod., a dále minimálně 2x v repríze podle programových možností. Datum začátku vysílání měla žalovaná specifikovat nejpozději do 28. února 2003. Žalovaná měla podle článku 4 uvedené smlouvy zajistit a uhradit služby a kapacity spojené s kamerou, její obsluhu včetně nezbytné osvětlovací techniky a zvukového zařízení a veškeré služby a kapacity potřebné pro dokončení díla (střižna, zvukové dokončení, přepisy apod.). Žalobkyně pak měla podle téhož článku zajistit a uhradit techniku nutnou pro výrobu díla s výjimkou té, kterou zajišťovala žalovaná, zejména uhradit veškeré náklady spojené s výrobou pořadu. Podle článku 9 koprodukční smlouvy měla žalobkyně vždy nejpozději 14 dnů před termínem vysílání dodat žalované hrubý natočený materiál daného dílu k dokončení v odpovídající technické kvalitě. Ve smlouvě byla také sjednána písemná forma změn a dodatků.
Současně s koprodukční smlouvou uzavřeli účastníci také smlouvu o sponzorování pořadu, ve které byl mj. dohodnut, stejně jako v koprodukční smlouvě, předpokládaný termín vysílání pořadu na dobu od dubna do října 2003 každý týden ve večerních hodinách podle programových možností s tím, že pořad bude premiérově vysílán v době mezi 20.00 hod. a 22.40 hod., a bude nejméně 2x reprízován podle programových možností. Sponzoři pořadu měli být specifikováni v dodatku k této smlouvě, který měl být uzavřen nejpozději do 28. února 2003.
Další skutková zjištění dovodil soud prvního stupně z korespondence účastnic a ze smlouvy žalobkyně o koupi katamaránu. Dospěl k závěru, že žalovaná činila kroky ke splnění svých povinností, když dne 5. března 2003 měla připravenu první verzi výrobního plánu, kterou s ohledem na výsledky jednání s žalobkyní dne 13. března 2003 měnila, výrobní plán rozeslala příslušným pracovníkům, aby objednali výrobní kapacitu. Podle tohoto výrobního plánu mělo být zahájeno natáčení v zahraničí – v destinaci Athény od 11. do 13. dubna a v destinacích Syrakusy a Neapol ve dnech 22. až 28 dubna. Dopisem ze dne 24. března 2003 žalovaná nabídla žalobkyni data, kdy je možno zahájit vysílání cyklu, a to v rozpětí od 9. dubna do 28. května. Žalobkyně reagovala dopisem ze dne 31. března 2003, v němž navrhla změnu koprodukční smlouvy, podle níž by došlo k posunu zahájení vysílání až do září 2003 a navrhla změnu ve způsobu výroby pořadu tak, že by žalobkyně zajistila výrobu vlastním štábem za použití kamery půjčené žalovanou a žalovaná by zajistila ve střižnách finální zpracování materiálu. Žalobkyně současně uvedla, že provede druhé kolo jednání se sponzory, a jejich seznam dodá měsíc před termínem vysílání, a že seznam dosud nemohla předložit, neboť neznala vysílací časy, což znemožňovalo garantovat sponzorům rating pořadu.
E-mailovou zprávou ze dne 1. dubna 2003 V. M., vedoucí produkce žalované oznámil, že na základě rozhodnutí z tohoto dne byla zrušena výroba projektu „Srdce Evropy“ a žádal adresáty o zrušení příslušných kapacit (přenosové techniky, zvukové techniky, dokončovací techniky) bez stornopolatku.
E-mailovou zprávou ze dne 2. dubna 2003 sdělil V. M. P. E., že koprodukční partner připravovaného cyklu „Srdce Evropy“ není schopen dostát svým závazkům, a proto bylo rozhodnuto cyklus v naplánované podobě zrušit.
Koprodukční smlouvu účastníků posoudil soud prvního stupně jako inominátní smlouvu uzavřenou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a proto pro vztahy mezi nimi platí smluvní ujednání. Pokud byla koprodukční smlouvou vymíněna písemná forma změn a dodatků, mohlo dojít k její změně se souhlasem obou účastníků a písemně. K tomu však nedošlo. Podle názoru soudu prvního stupně to byla žalobkyně, která zjevně nebyla schopna dostát svým závazků, zejména ve světle jejího tvrzení, že natáčení mělo být realizováno z plavidla, které koupila. Smlouvu o koupi katamaránu uzavřela žalobkyně 20. března 2003, přičemž k předání plavidla mělo podle smlouvy dojít po objednaných úpravách až 2. května 2003. Je tedy zřejmé, že v dubnu, kdy podle výrobního plánu mělo být prováděno natáčení v Aténách, Syrakusách a Neapoli, neměla žalobkyně katamarán k dispozici. Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobkyně, že škoda, která jí vznikla rozdílem mezi vyšší nákupní cenou a nižší prodejní cenou katamaránu, byla způsobena v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované sdělit podle koprodukční smlouvy do 28. února 2003 začátek vysílání, tedy odvysílání prvního dílu cyklu. Pokud bylo koprodukční smlouvou sjednáno, že pořad bude odvysílán v době od dubna do října 2003 premiérově každý týden ve večerních hodinách v hlavním vysílacím čase, tj. od 20.00 do 20.40 hod a minimálně 2x v repríze – dle programových možností, pak se jedná o dostatečně určité údaje pro získání sponzorů. Z okolnosti, že v předmětné smlouvě byl sjednán stejný termín, tj. 28. únor 2003, pro splnění povinnosti žalované specifikovat začátek vysílání, stejně jako pro povinnost žalobkyně označit jí zajištěné sponzory, byli oba účastníci srozuměni s tím, že tyto informace poskytnou druhé straně, aniž by znali příslušné údaje od druhého účastníka. Jestliže soud prvního stupně neshledal jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, tj. příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, nezabýval se již otázkou existence žalobkyní tvrzené škody.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2011, č. j. 3 Cmo 163/2011-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že v daném případě nebyl splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody představované rozdílem mezi kupní a prodejní cenou katamaránu, který pro účely vysílání pořadu „Srdce Evropy“ zakoupila žalobkyně, a když bylo zřejmé, že k vysílání nedojde, tento za cenu nižší než prodejní prodala. Odvolací soud poukázal na obsah koprodukční smlouvy, v níž nebylo nijak specifikováno, že by natáčení muselo probíhat z lodi, natož že by žalobkyně za tímto účelem měla takovou loď zakoupit nebo najmout. Z této smlouvy muselo být žalobkyni známo, že většinu nákladů přípravy pořadu ponese sama, a nemohla automaticky předpokládat, že příspěvky sponzorů budou honorovány odvysíláním reklamy u žalované. Taková dohoda o výrobě či odvysílání reklamy mezi účastníky v koprodukční smlouvě dojednána nebyla. Podle smlouvy o sponzorování měla žalobkyně zajistit výrobu sponzorského vzkazu a žalovaná jeho odvysílání v pořadu. Nelze proto prodlení žalované se sdělením vysílacího času považovat za zásadní porušení smlouvy, jak dovozuje žalobkyně, nehledě k tomu, že v prodlení s plněním smlouvy se ocitla i ona sama. Pokud se žalobkyně rozhodla zakoupit loď, bylo to její vlastní podnikatelské rozhodnutí a jeho důsledky nelze přičítat žalované, která uvedené rozhodnutí žalobkyně neovlivnila, ani ovlivnit nemohla, neboť o něm nebyla informována. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že to byla žalovaná, která prokázala větší připravenost plnit, nežli žalobkyně. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že všechny kroky účastníků po 28. únoru 2003 nebyly v dané věci relevantní, a jen prokázaly nechuť žalované k další spolupráci. Jak bylo soudem prvního stupně zjištěno, ještě v březnu podle svých projevů obě účastnice s plněním zřejmě počítali; pokud jde o žalovanou, zpracovala několik verzí výrobního plánu, žalobkyně měla připraven pilotní pořad. Byla to nakonec žalobkyně, kdo navrhl zásadní změnu smlouvy až na konci března 2003, když požadovala podstatný posun vysílání z dubna na září 2003 a změnu ve způsobu výroby pořadu. Teprve poté bylo podle odvolacího soudu již zřejmé, že předpokládaný pořad pravděpodobně vůbec realizován nebude. Odvolací soud má proto shodně se soudem prvního stupně za to, že žalovaná za vzniklou škodu neodpovídá. Lze-li rozdíl v nákupní a prodejní ceně katamaránu považovat za škodu, pak tuto škodu způsobila vlastním rozhodnutím žalobkyně a nikoliv žalovaná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vytýčila právní otázky, které podle jejího názoru nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny:
1. Lze považovat tzv. sponzorský odkaz (ať již animovaný a ozvučený, či statický) za reklamu či nikoliv?
2. Lze považovat umístění loga nebo ochranné známky sponzora tak, aby bylo v záběru kamery, resp. tak, aby bylo obecně viditelné, za reklamu či nikoliv?
3. Lze považovat smlouvu o sponzorování pořadu tak, jak byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou 27. ledna 2003, za druh smlouvy o výrobě a odvysílání reklamy?
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nákup předmětného katamaránu bylo pouze její vlastní podnikatelské rozhodnutí, a ztrátu na její ceně nelze přičítat žalované. Proto nesprávně nenalezl příčinnou souvislost mezi porušením smluvních povinností žalované a vznikem škody. O nezbytnosti obstarání lodi byla podle dovolatelky žalovaná informována např. z článku 2.3 koprodukční smlouvy, ze kterého vyplývá, že dílo bude vyrobeno podle scénáře, a ze scénáře k prvému dílu vyplývá, že natáčení probíhá z katamaránu, který přijíždí do přístavu. Dále byla informována v článku IV poslední bod smlouvy o sponzorování pořadu, že loga sponzorů budou umístěna na lodi. Dovolatelka také poukázala na představovací synopsi pořadu The Heart of Europe – Projekt roku 2003 zpracované v roce 2002, z níž vyplývá, že se jedná o profilovou plavbu lodí, kdy tato loď obepluje všechny přímořské přístavy Evropské unie. Již dne 4. září 2002 generální ředitel žalované sdělil žalobkyni, že počítá s participací na tomto pořadu podle uvedené synopse.
Žalované tudíž muselo být zcela zřejmé, že celý pořad bude natáčen z jednoho plavidla, které musí žalobkyně zajistit. Na skutečnosti, že natáčení bude probíhat z plavidla, které bude postupně přistávat v jednotlivých evropských přístavech, byl konečně celý pořad postaven. Pokud byl tedy pořad koncipován tak, že stěžejní rekvizitou mělo být plavidlo, na kterém navíc budou umístěna loga sponzorů, je jeho marný nákup plavidla škodou, která je v přímé příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalované spočívající v tom, že žalovaná ve smluvenou dobu nedodala žalobkyni vysílací časy pořadu a tato nemohla uzavřít zcela konkrétní smlouvy s jednotlivými sponzory, když výše sponzorského příspěvku se odvíjela od vysílacího času prezentace sponzora a kanálu, na kterém bude pořad vysílán. Z uvedeného pak vyplývá čtvrtá otázka zásadního právního významu, kterou dovolatelka formulovala takto: Je škoda způsobená ztrátou při prodeji materiálu či zboží, které pro účely plnění smlouvy zakoupila jedna smluvní strana, a poté došlo ke zmaření celého obchodního případu pro neposkytnutí součinnosti druhou stranou, v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti touto smluvní stranou?
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z těchto skutkových zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího žalovaná nedodržela povinnost sjednanou v koprodukční smlouvě ze dne 27. ledna 2003 specifikovat do 28. února 2003 datum začátku vysílání díla, když tuto skutečnost sdělila žalobkyni až dopisem ze dne 24. března 2003. Nejvyšší soud nicméně dospěl shodně s odvolacím soudem k závěru, že tato skutečnost nemohla bránit žalobkyni v získání sponzorů, když koprodukční smlouva ze dne 27. ledna 2003 a smlouva o sponzorování ze dne 27. ledna 2003 obsahovaly ujednání, že jednotlivé díly pořadu budou vysílány od dubna do října 2003 každý týden ve večerních hodinách dle programových možností s tím, že pořad bude premiérově odvysílán v době mezi 20.00 a 22.40 hod. a dále minimálně 2x v repríze dle programových možností.
Podle koprodukční smlouvy měli být sponzoři specifikováni v dodatku ke smlouvě, který měl být uzavřen do 28. února 2003 (čili skutečně v té době ještě žalobkyně nemohla znát přesný začátek vysílání). Žalobkyně navíc podle tohoto skutkového zjištění nebyla připravena plnit své závazky, když podle shora uvedených smluv měl být pořad vysílán od dubna 2003 a k předání plavidla žalobkyni mělo dojít až do 2. května 2003. O tom, že žalobkyně nebyla v té době připravena plnit, svědčí i to, že dne 31. března 2003 navrhla pro žalovanou nepřijatelnou změnu smlouvy s posunem začátku vysílání od září 2003, na což žalovaná reagovala odstoupením od smlouvy.
Odvolací soud tedy správně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi nedodržením povinnosti žalované podle koprodukční smlouvy specifikovat do 28. února 2003 datum začátku vysílání díla a vznikem ztráty žalobkyně při prodeji katamaránu, který koupila za účelem natočení sjednaného pořadu, tak, že tato příčinná souvislost není dána. Za situace, kdy nebyla shledána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalované určit ve stanoveném termínu konkrétní čas začátku vysílání pořadu, již nebylo třeba zabývat se dalšími otázkami, které žalobkyně ve svém dovolání položila. Otázky týkající se definice sponzorského odkazu, vymezení reklamy z hlediska umístění loga či ochranné známky nebo posouzení smlouvy o sponzorování pořadu z hlediska nezbytnosti odvysílání reklamy jsou nerozhodné pro přijetí právních závěrů ohledně nároku dovolatelky na náhrady škody, který v tomto řízení uplatnila.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu