ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4270.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4270/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, IČO 28398483, insolvenčního správce dlužníka ŽATECKÁ STAVEBNÍ s.r.o., se sídlem v Postpoloprtech, Marxovo náměstí 75, PSČ 439 42, IČO 27319474, proti žalované ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00 IČO 45805369, zastoupené JUDr. Thu Nga Haškovcovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 823/33, PSČ 110 00, o zaplacení částky 92 184,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 216/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2013, č. j. 94 Co 17/2013-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. ledna 2013, č. j. 4 C 216/2011-83, zamítl žalobu na zaplacení částky 92 184,59 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku pod bodem I toho rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi úpadcem a žalovanou byla uzavřena leasingová smlouva, která předčasně zanikla výpovědí žalované pro neplnění leasingových splátek úpadcem, a jejíž nedílnou součástí byly všeobecné smluvní podmínky upravující mimo jiné i způsob vypořádání při zániku vztahu založeného touto smlouvou, a to v článku 6. Podle článku 6.1 má žalovaná v případě předčasného ukončení smlouvy vůči úpadci nárok na zaplacení nesplacené části leasingu, bez ohledu na právní důvod ukončení smlouvy. Podle článku 6.2 podmínek se nesplacenou částí leasingu rozumí částka rovnající se součtu leasingových splátek splatných podle aktuálního splátkového kalendáře od data předčasného ukončení smlouvy do konce doby finančního leasingu, na kterou byla smlouva uzavřena, a kupní (zůstatkové) ceny předmětu financování. Dále má žalovaná podle článku 6.4 podmínek nárok na úhradu veškerých nákladů spojených s převzetím a oceněním předmětu financování a jeho následného prodeje. Podle článku 6.6 podmínek má úpadce v důsledku předčasného ukončení smlouvy právo na vrácení (dobropisování) poměrné části leasingové splátky hrazené předem s tím, že žalovaná jako leasingový pronajímatel tento svůj závazek započte na své pohledávky za klientem (leasingovým nájemcem).
Soud prvního stupně posoudil předmětnou leasingovou smlouvu jako platně uzavřenou inominátní smlouvu s tím, že práva a povinnosti smluvních stran jsou dostatečně přesně sjednány ve všeobecných obchodních podmínkách vypracovaných v souladu s §273 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalovaná při výpočtu finančního vypořádání vycházela podle závěru soudu prvního stupně správně z článku 6 podmínek, podle něhož vypočetla dluh úpadce. A to tak, že nejprve uvedla dlužné splátky do data ukončení smlouvy – uvedla celkový dluh rovnající se těmto splátkám – ve výši celkových měsíčních splátek uvedených ve splátkovém kalendáři, který úpadce dlužil do data účinnosti ukončení smlouvy. Následně vypočetla dlužné splátky, které by žalované od úpadce náležely při řádném dodržení smlouvy, když tyto splátky nebyly do vypořádání zahrnuty celé, ale pouze ta jejich část, po odpočtu mj. i v jednotlivých splátkách postupně umořované poměrné částky hrazené předem (akontace 100 000 Kč). Soud prvního stupně z toho dovodil, že je zřejmé, že žalovaná částku 92 184,59 Kč požadovanou žalobkyní zohlednila již ve výpočtu původně požadované částky z titulu finančního vypořádání, tj. částky 195 868 Kč, kterou také přihlásila v insolvenčním řízení. Pokud žalovaná k dopisu žalobkyně ve své odpovědi ze dne 22. února 2010 takto zdůvodnila svůj výpočet a přiložila dobropis, fakturu a opravu finančního vypořádání, vše z data 22. února 2010, tj. po lhůtě stanovené pro uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení, jde podle závěru soudu prvního stupně pouze o upřesnění původního finančního vypořádání ze dne 30. září 2008, tj. pohledávky žalované uplatněné v insolvenčním řízení včas a nikoliv o vzájemné pohledávky nové.
Soud prvního stupně k námitkám žalobkyně uvedl, že samotné finanční vypořádání je právním úkonem, jehož obsahem je i jednostranný zápočet pohledávek ze strany žalované provedený na základě dohody stran obsažené v podmínkách. Výsledek finančního vypořádání představuje konečnou pohledávku jedné ze smluvních stran za druhou smluvní stranou. V rámci finančního vypořádání a vyrozumění o něm tak došlo k započtení obou pohledávek již ke dni jeho vyhotovení, tj. ke dni 30. září 2008, který předcházel dni vydání usnesení o zjištění úpadku dlužníka, tj. ke dni 25. listopadu 2008. Následná komunikace týkající se dobropisování a vzájemných zápočtů tak již nemohla nic změnit.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2013, č. j. 94 Co 17/2013-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. K námitkám žalobkyně uvedl, že v článku 6.6 je sice stanoveno, že pokud je to v souladu s obecně závaznými právními předpisy, má klient v důsledku předčasného ukončení smlouvy nárok na vrácení (dobropisování) poměrné části leasingové splátky hrazené předem, ale současně je v tomto odstavci uvedeno, že společnost tento svůj závazek započte na pohledávky za klientem. Toto ujednání tak podle odvolacího soudu nelze chápat jinak, než že leasingová společnost poměrnou část splátky hrazené předem (akontace) vrátí pouze tehdy, nemá-li sama za leasingovým nájemcem pohledávky z předčasně ukončené smlouvy. Akontace je určena na úhradu závazků vůči leasingové společnosti a všechny následné pravidelné splátky leasingu jsou o odpovídající díl akontace nižší; „rozpočítávání“ příslušného dílu akontace k jednotlivým leasingovým splátkám je pak otázkou účetní a daňovou, nikoli otázkou vzniku nároku na ni. Finanční vypořádání předčasně ukončené smlouvy tedy nepředstavuje započtení vzájemných pohledávek, jak již opakovaně judikoval Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), ale je závěrečným vyúčtováním leasingového vztahu. Odvolací soud dále připustil, že v dané věci je finanční vyrovnání zaslané žalovanou velmi zjednodušené, avšak na existenci vzájemných nároků účastníků to nemá vliv, stejně jako žalovanou učiněný pokus žalované o jakousi „nápravu“ v podobě dobropisu, faktury a opravy finančního vypořádání. K tomu odvolací soud připomenul, že by bylo proti smyslu leasingové smlouvy, kterou leasingový pronajímatel financuje leasingovému nájemci pořízení určité věci, aby v případě, kdy nájemce neplní své povinnosti a v důsledku toho dojde k předčasnému ukončení smlouvy, měl tento právo na vrácení části svého plnění, aniž by sám vyrovnal svůj dluh vůči leasingové společnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která vyplývá zejména ze stanoviska jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, a to konkrétně ve dvou otázkách:
- zda jsou institutem tzv. konečného vyúčtování při předčasném ukončení leasingové smlouvy vypořádány i ty nároky podle §351 odst. 2 obch. zák., u nichž si smluvní strany výslovně sjednaly jiný režim vypořádání než zahrnutí do tzv. konečného vyúčtování, a
- zda lze institutem tzv. konečného vyúčtování vypořádat i jiné nároky než ty, které při předčasném ukončení leasingové smlouvy vznikají podle §351 odst. 2 obch. zák.
Nárok uplatněný v tomto řízení, tj. požadavek leasingového nájemce na vrácení poměrné části uhrazené akontace, označila žalobkyně v dovolání jako nárok na náhradu škody za dobropisování splátky hrazené předem, z čehož podle jejího názoru vyplývá, že nebylo možné, aby tato částka byla vyúčtována v tzv. konečném vyrovnání proti nároku žalované na dobropisování splátky hrazené předem. Dovolatelka má za to, že „zvláštní povaha tzv. konečného vyúčtování nebyla ve vztahu k poměrné části leasingové splátky hrazené dlužníkem předem v projednávané věci sjednána“, a že „ohledně nároku dlužníka na vrácení (dobropisování) poměrné části leasingové splátky hrazené předem si zvláštní smluvní úpravou v článku 6.6 obchodních podmínek de facto“ účastníci „sjednali výjimku z tohoto zvláštního institutu“. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony (dále jen opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, na který odkazovala dovolatelka, ale ani od judikatury vycházející z tohoto stanoviska při posuzování nároků účastníků z leasingové smlouvy, která byla předčasně ukončena, neodchýlil.
Nejvyšší soud v citovaném stanovisku dovodil, že jestliže byl leasingovou smlouvou založen obchodní závazkový vztah (jako tomu bylo v daném případě), aplikuje se ustanovení §351 obch. zák. Podle tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odst. 2).
Ustanovení §351 obch. zák. má dispozitivní povahu (srov. §263 obch. zák.). Leasingová smlouva, resp. obchodní podmínky, na něž leasingová smlouva v dané věci odkázala, obsahovala úpravu nároků smluvních stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle §351 odst. 2 obch. zák.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, vyplývá, že žalovaná jako leasingový pronajímatel měla podle článku 6 obchodních podmínek nárok na úhradu sjednaných splátek do konce sjednané doby finančního leasingu, na kterou byla smlouva uzavřena. V článku 6.6 všeobecných smluvních podmínek bylo sjednáno, že úpadce má v případě předčasného ukončení smlouvy nárok na vrácení (dobropisování) poměrné části leasingové splátky hrazené předem s tím, že žalovaná tento svůj závazek započte na pohledávky za úpadcem. Postup žalované při výpočtu dlužných částek uvedenému článku odpovídá, neboť je zřejmé, že žalovaná s vědomím oprávněnosti zápočtu nároku úpadce na vrácení akontace oproti jejímu nároku na zaplacení všech leasingových splátek zohlednila (započetla) platbu předmětné akontace přímo ve výpočtu jednotlivých dlužných splátek.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu