ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4281.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4281/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně LUMINEX, společnost s ručením omezeným , se sídlem v Praze 4, Petra Rezka 10/1203, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 41191455, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované AULIX lighting spol. s r.o. , se sídlem Dolních Břežanech, U Náměstí 708, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 28984790, zastoupené JUDr. Karlem Smutným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 125/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, č. j. 3 Cmo 362/2013-437, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 30. května 2013, č. j. 21 Cm 125/2010-389, zamítl žalobu o zaplacení částky 400.000,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč, jinak ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 350.000,- Kč tento výrok potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky a vůči státu (druhý až čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu podle ustanovení §237 o. s. ř.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná použitou argumentací brojí výlučně proti té části prvního výroku rozsudku, jíž odvolací soud (v její neprospěch) změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč. Ostatně proti té části prvního výroku rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby o zaplacení 350.000,- Kč by dovolání nebylo (subjektivně) přípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000).
Dovolání žalované proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč, není rovněž přípustné.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V uvedeném rozsahu tak není dovolání žalované přípustné, protože směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Ani dovolání do výroku o nákladech řízení není přípustné, když žalovaná nespecifikovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243c o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu