ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4354.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4354/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Motor Lučina spol. s r.o. , se sídlem Staré Město, Jamnická 116, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 25367625, zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalovanému J. D. , podnikateli se sídlem Děrné 86, 742 45, Fulnek, identifikační číslo osoby 60017899, zastoupenému Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Reální 172/2, o zaplacení 876 341,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 47/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 6/2014-218, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 6/2014-218, změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2013, č. j. 11 Cm 47/2010-193, kterým bylo řízení přerušeno, a to tak, že se řízení nepřerušuje.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že je důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť podle odvolacího soudu pro posouzení, zda žalovaný má či nemá vrátit bezdůvodné obohacení, nemá žádný význam, zda jednání žalovaného naplňuje znaky trestného činu a zda žalovaný jednal jako pomocník již odsouzeného bývalého ředitele společnosti žalobkyně, která proplácela žalovanému finanční částky na základě fiktivních faktur, vystavených žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na §237 o. s. ř. s tím, že dovolání závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda institut přerušení řízení má sloužit pro situace, kdy je nejprve potřeba vyřešit otázku, kterou soud není schopen s jistotou vyřešit sám na základě provedeného dokazování. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci – otázky přerušení řízení. Poukazuje na to, že proplácení konkrétních faktur je předmětem trestního řízení a zároveň předmětem civilního řízení, v němž se žalobkyně po žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout na základě úhrad konkrétních faktur, kterými žalovaný žalobkyni vyúčtoval částky za dodávané zboží. Podle dovolatele je zřejmé, že v probíhajícím trestním řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v předmětné věci, neboť výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení, osvědčující, že byl spáchán trestný čin, a skutkové závěry těchto orgánů, mohou vyústit v závěr o tom, že na straně žalovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Poukazuje zejména na skutková zjištění ohledně dodávání materiálu, vyplývající z trestního řízení, resp. již z odůvodnění pravomocného rozsudku o odsouzení bývalého ředitele společnosti žalobkyně.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že řízení se přerušuje.
Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolatel nevymezil přípustnost dovolání v souladu s požadavky zákona a ustálené judikatury, když neuvedl otázku procesního práva, kterou považuje za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Navíc má za to, že pokud je v trestním řízení řešena otázka, zda žalovaný spáchal trestnou činnost jako pomocník odsouzeného bývalého ředitele společnosti žalobkyně, je tato skutečnost pro rozhodnutí soudu v tomto řízení bezvýznamná.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaný označil otázku hmotného nebo procesního práva, která podle něho nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a současně se jednalo o otázku, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2363/2014, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen).
Pokud dovolatel v dovolání uvedl, že dovolání závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a za tuto otázku považuje otázku, zda institut přerušení řízení má sloužit pro situace, kdy je nejprve potřeba vyřešit otázku, kterou soud není schopen s jistotou vyřešit sám na základě provedeného dokazování, je třeba konstatovat, že takto vymezená otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť v dané věci žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nezakládá situaci, kdy soud není schopen s jistotou vyřešit sám tuto věc na základě provedeného dokazování. Trestní řízení, jehož výsledkem je, zda došlo ke spáchání trestního činu, nemá v podmínkách projednávané věci žádný význam pro posouzení, zda žalovaný má či nemá vrátit bezdůvodné obohacení, jak správně dovodil odvolací soud, neboť závěr, zda jednání žalovaného naplňuje znaky trestného činu a zda žalovaný jednal jako pomocník již odsouzeného bývalého ředitele společnosti žalobkyně, který proplácel žalovanému finanční částky na základě fiktivních faktur, vystavených žalovaným, nemůže mít vliv na posouzení otázky bezdůvodného obohacení v daném řízení.
Navíc je třeba podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Rovněž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolatel přitom zakládá svůj názor o nesprávném právním posouzení věci na vlastních skutkových závěrech o ohledně plnění žalovaným ve prospěch žalobkyně.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení, tedy i o nákladech žalobkyně spojených podáním vyjádření k dovolání žalovaného, rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu