ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4465.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4465/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně MARQVEL, s.r.o., se sídlem v Českém Dubu, Husova 22/IV, identifikační číslo osoby 273 23 552, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci 4, Moskevská 637/6, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 476/10, o zaplacení částky 1,950.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 230/2010, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 1 Cmo 312/2014-145, takto:
I. Dovolání žalobkyně a dovolání žalovaného se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. července 2014, č. j. 48 Cm 230/2010-98, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,950.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 383.770,63 Kč.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1,950.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 310.700,- Kč jako náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a o. s. ř. Žalovaný napadá pouze výrok II. rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a zákonný.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Nejprve se přitom dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalobkyně.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá žádnou otázku procesního či hmotného práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Zpochybňuje-li skutková zjištění, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalovaného.
Ani žalovaný nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., zpochybňuje-li přiznanou výši náhrady nákladů řízení. Takovou otázkou (při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být posouzena jinak, a kterou by tudíž mohl v dovolacím řízení Nejvyšší soud řešit) není ani poukaz žalovaného na tvrzené větší množství úkonů zástupce žalovaného, než které zohlednil odvolací soud.
Nejvyšší soud tedy i dovolání žalovaného jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně a žalovaný byli v dovolacím řízení stejnou měrou neúspěšní (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 2958/2011) .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu