ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4503.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4503/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce M. G. , zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně III, U Starého Mostu 111/4, proti žalované Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 452 72 956, o zaplacení částky 545.490,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 73/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2015, č. j. 14 Co 115/2015-231, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 21. srpna 2014, č. j. 13 C 73/2009-203, zamítl žalobu na zaplacení částky 545.490,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení vůči žalované (bod II. výroku) a k náhradě nákladů znalečného vůči České republice (bod III. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5.592,- Kč s příslušenstvím tam blíže specifikovaným, a co do částky 539.898,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok), o náhradě nákladů řízení České republice (třetí výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná se k dovolání žalobce dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož aplikoval ustanovení §136 o. s. ř., aniž by pro jeho aplikaci byly splněny podmínky. Dovolací soud má však (na rozdíl od mínění dovolatele) za to, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. nevybočil z kritérií, které v otázkách určení ceny odhadem judikatura Nejvyššího soudu nastavila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009). Argumentace žalobce tak přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. založit nemůže.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu