ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4740.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4740/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně BARNA, s.r.o. , se sídlem v Třebíči, Týnská 555/23, identifikační číslo osoby 60731338, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované PETROL HB s. r. o. , se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Václavkova 169/1, identifikační číslo osoby 25923501, zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, o zaplacení 473.870,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 47 Cm 212/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2014, č. j. 12 Cmo 409/2013-684, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. července 2013, č. j. 47 Cm 212/2007-608, zastavil řízení do částky 780,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 464.061,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod II. výroku), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 9.029,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a vůči státu (bod IV. a V. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodu II., IV. a V. výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li dovolatelka dovolání za přípustné proto, že výklad ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), učiněný odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí (resp. jeho právní názor na rozsah prevenční povinnosti žalobkyně) odporuje dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, pak nespecifikovala konkrétní odchylná rozhodnutí dovolacího soudu týkající se předmětné otázky. Jediný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 932/2004, pak není v projednávané věci případný, když napadené rozhodnutí je se závěry uvedeného rozsudku v souladu, tj. že „vlastník vozidla má povinnost dle ustanovení §415 obč. zák., tedy je povinen učinit vše k odvrácení hrozící škody, (...)“.
Namítá-li dále dovolatelka, že otázka obsahu povinné péče řidiče a provozovatele vozidla nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, pak je nutno konstatovat, že řešení této otázky nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodné. Odvolací soud se takto obecně položenou otázkou nezabýval. Pouze pro danou konkrétní situaci hodnotil provedené důkazy a vyslovil z nich učiněné závěry.
Konečně nesouhlasí-li dovolatelka s výkladem, že je dáno 100% zavinění žalobkyně za škody na převodovce vzniklé následnou jízdou, pak zřejmě přehlíží, že odvolací soud takovýto závěr v napadeném rozhodnutí nevyslovil. Odvolací soud pouze uzavřel, že závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně není za vznik škody spoluodpovědná, je (z uvedených důvodů) nesprávný, že je prokázána spoluodpovědnost žalobkyně za vznik škody, jejíž náhrada je žalobou požadována. V této souvislosti přitom upozornil, že rozsah odpovědnosti každého z účastníků řízení za škodu musí posoudit soud prvního stupně.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolaní žalobkyně podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl, neboť neshledal jeho přípustnost podle §237 o. s. ř.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu