ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4788.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4788/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) dynn a.s. v likvidaci , se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, PSČ 120 00, IČO 26457733, a b) TIME IMPORT a.s. , se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, PSČ 100 00, IČO 27160882, obou zastoupených Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalované Mladé frontě a.s., se sídlem v Praze 4 - Modřanech, Mezi Vodami 1952/9, PSČ 143 00, IČO 49240315, zastoupené Mgr. Davidem Kubešem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Náměstí Republiky 1079/1a, PSČ 110 00, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 94/2012, o dovoláních žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 3 Cmo 456/2013-274, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Dovolání žalobkyně b) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obsahově totožná dovolání obou žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 3 Cmo 456/2013-274, nejsou přípustná podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čemž dovolatelky spatřují přípustnost dovolání.
Namítají-li dovolatelky, že žalovaná uváděla nepravdivé informace, nemá toto tvrzení oporu ve skutkových zjištěních, kterými je dovolací soud vázán. Rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a ze dne 18. března 2008 (jehož spisovou značku žalobkyně neuvedly, podle obsahu jejich argumentace však lze dovodit, že se jedná o sp. zn. 30 Cdo 1385/2006), které naopak vycházely ze situace, ve které pravdivost informace prokázána nebyla, proto není dán.
Rozpor není dán ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, v němž byl vyjádřen právní názor, podle kterého „pravdivá informace tedy nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně“. Difamace má podle dovolatelek spočívat v tom, že tvrzení žalované „předčasně odsuzují“ obě dovolatelky. Odvolací soud správně zdůraznil závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná „toliko informovala veřejnost o tom, že bylo podáno trestní oznámení v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek v Lesích ČR, že ve svých článcích vycházela ze zdrojů, které právem považovala za důvěryhodné, těmito zdroji bylo krom trestního oznámení Finančně analytického útvaru Ministerstva financí i pravomocné rozhodnutí ÚOHS a dále osoba bývalého vysokého představitele státního podniku Lesy ČR“. V posuzované věci se tedy nejedná o „předčasné odsouzení“, nýbrž o předložení faktů – tato fakta pak žalovaná doplnila poukázáním na určité spojitosti, přičemž tyto mají základ v úvaze založené na předložených faktech. Nelze tedy dovodit, že by způsob zveřejnění informací žalovanou byl nepřiměřený ve smyslu právního závěru citovaného z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010.
V posuzované věci dovolací soud neshledal ani rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, v němž byl vysloven právní názor, že „není věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, že difamující tvrzení žalovaného jsou nepravdivá“. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na tom, že by žalobkyně neprokázaly nepravdivost skutkových tvrzení žalované, nýbrž na tom, že žalovaná pravdivost svých skutkových tvrzení prokázala a tato tvrzení, hodnocená i v souvislostech, neměla difamační charakter.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obou žalobkyň podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu