ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.525.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 525/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně AKEA, s.r.o. , se sídlem Rajhrad u Brna, Ostrůvek 370, PSČ 664 61, identifikační číslo osoby 60730242, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabiánem, advokátem se sídlem Brno, Marešova 304/12, proti žalované Guarant Hospital Company s.r.o. , se sídlem Praha 1 - Nové Město, Krakovská 8/581, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25714198, zastoupené JUDr. Zdeňkem Musilem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 727/39, o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 358/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2014, č. j. 12 Co 208/2014-434, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Ing. Pavla Fabiána, advokáta se sídlem Brno, Marešova 304/12.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (jako soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. srpna 2014, č. j. 12 Co 208/2014-434, poté, co jeho dřívější rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen Nejvyšším soudem České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v části týkající se rozhodnutí o přiznání části smluvní pokuty, výrokem I. odmítl odvolání žalované proti zamítavému výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (jako soudu prvního stupně) ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 25 C 358/2005-393, a výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 171 000 Kč, a ve výroku III. o povinnosti žalované uhradit žalobkyni náklady řízení; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího, který předešlá rozhodnutí obou soudů zrušil v části ohledně přiznání části smluvní pokuty z důvodu, že byl soudy přiznán nárok, který nebyl v době vydání soudního rozhodnutí ještě splatný a též proto, že odvolací soud nepostupoval při moderaci smluvní pokuty podle judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikované na www.nsoud.cz ), přezkoumával námitku žalované proti novému rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání smluvní pokuty ve sjednané výši (0,5 % denně z nedoplatku sjednané ceny díla) za prodlení s úhradou doplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč za dobu od 17. 8. 2002 do 13. 12. 2011, za 3 405 dní po 100 Kč denně, celkem ve výši 340 500 Kč, resp. po zaplacení části smluvní pokuty žalovanou ve výši 169 500 Kč dne 13. 12. 2011, ve výši 171 000 Kč. Odvolací soud odvolání jako subjektivně nepřípustné odmítl co do části, v níž žalovaná brojila proti zamítavému výroku ohledně částky 169 500 Kč. Předmětem odvolacího řízení zůstalo přezkoumání vyhovujícího výroku o zaplacení smluvní pokuty ve výši 171 000 Kč. Odvolací soud sdílel právní závěr soudu prvního stupně, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z nedoplatku sjednané ceny díla, tj. 100 Kč za den prodlení při nedoplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč, nelze považovat za nepřiměřenou z pohledu prevenční, sankční i odškodňovací funkce. Neshledal žádný důvod pro využití moderačního práva podle §301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když celkovou výši smluvní pokuty si žalovaná způsobila sama extrémně dlouhým trváním prodlení se splněním splatného závazku vůči žalobkyni. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že závazek zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky přijala žalovaná, aniž by k tomu byla nucena nějakými nastalými okolnostmi, přičemž žalobkyně přijala ve smlouvě též sankci za nesplnění svého závazku v podobě významné slevy z díla, tudíž finanční sankce za porušení smluvních povinností byly ve smlouvě sjednány vyváženě. K námitkám žalované o výši způsobené škody, odvolací soud uvedl, že pro soud je ve smyslu §301 obch. zák. závazná výše způsobené škody, coby maximální hranice pro snížení výše smluvní pokuty, pouze za předpokladu existence okolností pro využití moderačního práva soudu, které v daném případě však dány nejsou. Odvolací soud považoval za bezpředmětné námitky žalované, týkající se původně sporného nedoplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč, neboť o tomto nároku již bylo pravomocně rozhodnuto.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, když nereflektoval ani právní názor Nejvyššího soudu v předešlém rozhodnutí ve věci ze dne 24. dubna 2013, č. j. 23 Cdo 1000/2012-351, a zopakoval-li pouze svoji argumentaci z předchozího rozhodování, bez toho, aby se zabýval v první fázi posuzováním nepřiměřenosti smluvní pokuty a následujícími fázemi při moderaci smluvní pokuty. Jako již v předešlém řízení dovolatelka argumentuje námitkami, týkajícími se sporného nedoplatku díla ve výši 20 000 Kč, které považuje za zcela podstatné pro posouzení nároku žalobkyně na smluvní pokutu. Poukazuje na to, že se žalovaná nemohla nikdy dostat do prodlení se splněním svých finančních závazků ze smlouvy o dílo, když ve svém součtu uhradila žalobkyni částku přesahující 900 000 Kč, na kterou je nutno pohlížet jako na zálohovou platbu, která současně představovala drtivou většinu hodnoty provedených prací ze strany žalobkyně, čímž se soud prvního stupně ale podle názoru dovolatelky nezabýval ani po zrušení jeho předešlého rozsudku odvolacím soudem usnesením ze dne 22. 5. 2008. Dovolatelka argumentuje tím, že částka 20 000 Kč, která měla představovat nezaplacenou cenu díla, je ve skutečnosti část doplatku daně z přidané hodnoty (DPH). Zdůrazňuje, že soud je vázán výší škody, která oprávněnému vznikla do doby soudního rozhodnutí. Tím, že došlo k úhradě částky představující cca. 98 % možné „ceny díla“ ve smyslu ceny díla a zákonné částky DPH, žalobkyni podle dovolatelky v žádném případě nevznikla škoda, jak žalobkyně tvrdí. Protože dovolatelka má za to, že tyto okolnosti nebyly vzaty při posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, navrhla, aby oba rozsudky nalézacích soudů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť je přesvědčena, že dovolání není přípustné, protože otázka přiměřenosti smluvní pokuty je dovolacím soudem judikována a odvolací soud se při řešení přiměřenosti smluvní pokuty neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud se nezabýval jednotlivými fázemi při moderaci smluvní pokuty, žalobkyně poukazuje na to, že pokud odvolací soud dovodil, že smluvní pokuta nepřiměřená není, nebylo namístě přistupovat k fázi rozhodování, zda smluvní pokutu snížit či nikoliv. Za bezpředmětnou považuje žalobkyně argumentaci dovolatelky ohledně původně sporného nedoplatku z předmětné smlouvy o dílo, bylo-li již v této části pravomocně rozhodnuto.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Napadla-li žalovaná rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, brojí i proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalované proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, nutno konstatovat, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.] Dovolání je tedy v této části subjektivně nepřípustné.
Namítá-li dále dovolatelka, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, když nereflektoval ani právní názor Nejvyššího soudu z předešlého rozhodnutí ve věci ze dne 24. 4. 2013, č. j. 23 Cdo 1000/2012-351, nezabýval-li se při moderaci smluvní pokuty jednotlivými fázi posuzování a k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty přijal závěr v podstatě shodný jako v předešlém rozhodnutí, pro což bylo jeho rozhodnutí zrušeno, je třeba přisvědčit žalobkyni, že nebylo namístě posuzovat ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, jednotlivé fáze při rozhodování o moderaci smluvní pokuty, jestliže odvolací soud uzavřel první fázi rozhodování o možnosti moderace smluvní pokuty tím, že smluvní pokuta v posuzovaném případě není nepřiměřená. Při posuzování případné nepřiměřenosti smluvní pokuty se odvolací soud neodchýlil od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při posuzování, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví, a že závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu, kdy posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Odvolací soud odůvodnil svůj závěr o přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na konkrétní okolnosti, když vzal v úvahu její výši 0,5 % denně z nedoplatku sjednané ceny díla, tj. 100 Kč za den prodlení při nedoplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč, kterou nepovažoval za nepřiměřenou z pohledu prevenční, sankční i odškodňovací funkce a žalovaná tuto sankci při uzavírání smlouvy přijala, aniž by k tomu byla nucena nějakými nastalými okolnostmi. Vzal v úvahu i okolnost, že i druhá smluvní strana by byla podle smlouvy za nesplnění svého závazku postižena sankcí, a to v podobě významné slevy z díla, tudíž finanční sankce za porušení smluvních povinností byly ve smlouvě sjednány vyváženě.
Pokud dovolatelka (jako již v předešlém řízení) argumentuje námitkami, týkajícími se sporného nedoplatku díla ve výši 20 000 Kč, které považuje za zcela podstatné pro posouzení nároku žalobkyně na smluvní pokutu, nevymezila touto námitkou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., podle něhož, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka ze své argumentace, týkající si se nedoplatku ceny díla, dovozuje pouze nesprávné právní posouzení otázky moderace smluvní pokuty, aniž by uvedla, v čem v tomto směru spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nutno konstatovat, že podle §241a odst. 2 o. s. ř. je vymezení přípustnosti dovolání obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu