ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.5300.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 5300/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně dynn a.s. v likvidaci se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, PSČ 120 00, IČO 26457733, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalované MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, PSČ 150 00, IČO 45313351, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 93/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. 3 Cmo 406/2013-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 929 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. 3 Cmo 406/2013-112, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, v čemž dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že žalovaná uváděla nepravdivé informace, nemá toto tvrzení oporu ve skutkových zjištěních, kterými je dovolací soud vázán. Rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a ze dne 18. března 2008 (jehož spisovou značku dovolatelka neuvedla, podle obsahu její argumentace však lze dovodit, že se jedná o sp. zn. 30 Cdo 1385/2006), které naopak vycházely ze situace, ve které pravdivost informace prokázána nebyla, proto není dán.
Rozpor není dán ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, v němž byl vyjádřen právní názor, podle kterého „pravdivá informace tedy nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně“. Difamace má podle dovolatelky spočívat v tom, že tvrzení žalované „předčasně odsuzují“ dovolatelku. Odvolací soud správně zdůraznil závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná pouze shrnula informace o veřejně diskutovaném hospodaření ve státním podniku, aniž by obsah dříve uveřejněných článků jakkoli obsahově pozměnila. V posuzované věci se tedy nejedná o „předčasné odsouzení“, nýbrž o shrnutí dostupných informací, které pocházely z důvěryhodných zdrojů – z autentických citací vyjádření senátora Š. a z informací z článku v deníku E15, které vycházely z obsahu trestního oznámení Finančně analytického útvaru Ministerstva financí. Nelze tedy dovodit, že by tento způsob zveřejnění informace žalovanou byl nepřiměřený a zkreslující ve smyslu právního závěru citovaného z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010.
V posuzované věci dovolací soud neshledal ani rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, v němž byl vysloven právní názor, že „není věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, že difamující tvrzení žalovaného jsou nepravdivá“. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na tom, že by žalobkyně neprokázala nepravdivost skutkových tvrzení žalované, nýbrž na tom, že žalovaná pravdivost svých skutkových tvrzení prokázala a tato tvrzení, hodnocená i v souvislostech, neměla difamační charakter.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu