ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.536.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 536/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem v Olomouci, tř. Kosmonautů 989/8, proti žalovanému Cukrovary Olomouc, státní podnik v likvidaci , se sídlem v Olomouci, U Cukrovaru 5, identifikační číslo osoby 00016306, zastoupenému Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, o zaplacení částky 340.617,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 34/92, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2014, č. j. 15 Co 237/2014-1598, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem, v pořadí čtvrtým, ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 10 C 34/92-1357, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnosti zaplatit žalobci částku 340.617,90 Kč s úrokovým příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Žalobce se k dovolání žalovaného dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatel namítá, že odvolací soud vyřešil otázku vázanosti odvolacího soudu názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí, kterým zruší rozhodnutí téhož odvolacího soudu, za situace, kdy se skutkový základ věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci, v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004 , sp. zn. 21 Cdo 1681/2004. Odvolací soud se však závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho zrušovacím rozsudku ze dne 25. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 1716/2010, v souladu s jeho pokyny, zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu řídil, když se zabýval aplikací ustanovení §145, případně §146 odst. 2 hospodářského zákoníku. Shledal-li pak odvolací soud v této souvislosti potřebu k provedení dalšího dokazování, nespatřuje dovolací soud na tomto jeho postupu ničeho, co by mu mělo být dovolacím soudem vytknuto.
Vytýká-li dále dovolatel vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. V této části dovolání konkrétně neobsahuje jakýkoliv (relevantní) údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Ve skutečnosti zde žalovaný ani žádnou konkrétní právní otázku neformuluje.
Nejvyšší soud tak v souzené věci dospěl k závěru, že na dovolání nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a nezbylo mu tedy než je podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu