ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.554.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 554/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně I. JIHOČESKÁ STAVEBNÍ s.r.o. v likvidaci , se sídlem České Budějovice, Riegrova 43, PSČ 37001, identifikační číslo osoby 25164490, zastoupené JUDr. Zdenkou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Kamenná 1666/16, proti žalované STAVOREMONT a.s. , se sídlem Krnov-Pod Bezručovým vrchem, Hlubčická 2259/50a, PSČ 794 01, identifikační číslo osoby 25377973, zastoupené Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Bruntále, Partyzánská 16, o zaplacení 13 621 257,50 Kč příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 43/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2014, č. j. 4 Cmo 149/2013-387, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. února 2014, č. j. 4 Cmo 149/2013-387, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2012, č. j. 28 Cm 43/2010-253, doplněný usnesením ze dne 22. října 2013, č. j. 28 Cm 43/2010-374, v napadené části výroku III., jíž byla žaloba zamítnuta v částce 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. 9. 2009 do zaplacení, v částce 550 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 11. 2009 do zaplacení, v částce 1 860 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 2. 2010 do zaplacení, v částce 5 080 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 10. 2010 do zaplacení a ve výroku II. doplňujícího usnesení, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek; výrokem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající napadené části jeho zamítavého výroku III. a ve výroku IV. o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady řízení a ve výroku I. doplňujícího usnesení o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení státu, a v rozsahu zrušující části výroku II. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud v potvrzující části rozsudku se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení se zaplacením faktury č. 7/2009 splatné dne 28. 8. 2009 a faktury č. 9/2009 splatné dne 9. 11. 2009. Shodl se se soudem prvního stupně, že závazky ze smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastnicemi podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), zanikly ve smyslu §354 obch. zák. pro nemožnost dílo dokončit, neboť žalovaná, jako objednatelka, zadala v průběhu realizace díla část předmětu díla k provedení jinému subjektu, a to nejpozději dne 22. 4. 2009. Jelikož ve smyslu §354 obch. zák. při zániku závazku pro nemožnost plnění nebo jeho části nastávají obdobně účinky uvedené v §351 obch. zák., tedy účinky obdobné odstoupení od smlouvy, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že zánikem závazku žalobkyně (zhotovit dílo) pro nemožnost plnění došlo k zániku všech práv a povinností z uzavřené předmětné smlouvy, a to k datu 22. 4. 2009, a zaniklo i právo na smluvní pokutu. Vyšel z toho, že účinky odstoupení od smlouvy nastávají ex nunc, přičemž okamžik zániku smlouvy má určující vliv na vznik a posuzování nároku na zaplacení smluvní pokuty, a učinil závěr, že pokud dojde k účinkům odstoupení od smlouvy a tedy k zániku smluvní pokutou zajištěné povinnosti v době, kdy zajišťovaná povinnost nebyla porušena, je s ohledem na akcesorickou povahu ujednání o smluvní pokutě zřejmé, že tím zanikne, popřípadě nemůže být účinné ujednání o smluvní pokutě, a nárok na smluvní pokutu nemůže vzniknout. Dojde-li k zániku smlouvy v době, kdy smluvní pokutou zajišťovaná povinnost byla již porušena, smlouva zaniká včetně smluvní pokutou zajištěné povinnosti v době, kdy již nárok na zaplacení smluvní pokuty vznikl. Zánik zajišťované povinnosti ale nemůže mít vliv na povinnost zaplatit pokutu na niž již nárok vznikl. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemůže být úspěšná se svojí žalobou na zaplacení smluvní pokuty za prodlení se zaplacením faktury č. 7/2009 splatné dne 28. 8. 2009 a faktury č. 9/2009 splatné dne 9. 11. 2009, jestliže účinky odstoupení od smlouvy (zánik smlouvy) nastaly dříve (22. 4. 2009) než vznikl případný nárok na smluvní pokutu.
Potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že považuje dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a právní otázka v předmětné věci má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka se domnívá, že nelze vytrhnout z kontextu §351 obch. zák. jen první větu tohoto ustanovení k posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty, jak podle jejího názoru nesprávně učinil odvolací soud. Poukazuje na větu druhou §351 obch. zák., které stanoví: “Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.“ V souvislosti se zněním této věty druhé namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou, zda dohodnutá ustanovení o smluvních pokutách v předmětné smlouvě o dílo měly smluvní strany v úmyslu ponechat v platnosti i po zániku závazku. Domnívá se, že tato otázka aplikace ustanovení §351 obch. zák., tedy jeho věty druhé, nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že dovolatelce není možno přisvědčit, že by otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty při odstoupení od smlouvy nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, dovodil, že pokud dojde k odstoupení od smlouvy, nemůže se žádná ze stran na jejím základě domáhat zaplacení smluvní pokuty, neboť dohoda o smluvní pokutě byla spolu s hlavním závazkem od počátku zrušena a právo na její zaplacení nemá žádný právní základ. Nárok na smluvní pokutu v důsledku odstoupení od smlouvy ale nezaniká, vznikl-li ještě před odstoupením od smlouvy z důvodu jejího dřívějšího porušení. Odstoupení od smlouvy se již existujícího nároku na zaplacení smluvní pokuty totiž nedotýká. Dovolací soud shodně řešil problematiku ustanovení §351 obch. zák. i v rozhodnutí ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011. Nelze proto dovodit, jak poukazuje dovolatelka, že by otázka nároku na uplatněnou smluvní pokutu při odstoupení od smlouvy nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Odvolací soud se proto neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo zanikla pro nemožnost plnění nejpozději 22. 4. 2004, a že podle §354 obch. zák. při zániku závazku pro nemožnost plnění nastávají obdobně účinky jako u odstoupení od smlouvy, což ani dovolatelka nepovažuje za otázku spornou. Odvolací soud v souladu s judikaturou správně dovodil, že po odstoupení od smlouvy má věřitel nárok jen na smluvní pokutu, která byla splatná do zániku závazku, a nikoliv již na smluvní pokutu, jejíž splatnost nastala až po odstoupení od smlouvy, vycházel-li z toho, že smluvní pokuta má akcesorickou povahu, a zanikl-li závazek hlavní, zajištěný smluvní pokutou, nemohl vzniknout nárok na zaplacení takové smluvní pokuty, jejíž splatnost nastala až po odstoupení od smlouvy.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se nezabýval otázkou vůle stran projevené ve smlouvě, a to zejména v jejím §19 odst. 6, je nutno konstatovat, že tato námitka je ve vztahu k §351 obch. zák., jehož problematika byla již judikaturou řešena, jak výše uvedeno, irelevantní, jestliže odstoupením od smlouvy došlo k zániku všech sjednaných práv a povinností smlouvy o dílo, jak správně odvolací soud dovodil, a což ani dovolatelka nezpochybňuje.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu