ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.62.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 62/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem, se sídlem v Roudnici nad Labem, Jungmannova 1010, PSČ 413 01, proti žalované GEVO TRANSPORT s.r.o., se sídlem v Šumvaldu 242, PSČ 783 85, IČO 26849097, zastoupené JUDr. Ondřejem Skalkou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, o zaplacení částky 425 704 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 89/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. srpna 2012, č. j. 4 Cmo 193/2012-175, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. srpna 2012, č. j. 4 Cmo 193/2012-175, ve výrocích pod body I, III a IV a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2011, č. j. 16 Cm 89/2007-99, ve výroku pod bodem I v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku pod bodem III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. října 2011, č. j. 16 Cm 89/2007-99, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 392 795,74 Kč s 5% ročním úrokem z částky 324 707,46 Kč od 17. října 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), zastavil řízení co do částky 32 908,26 Kč s 5% ročním úrokem z částky 100 996,54 Kč od 17. října 2006 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že K. B., si objednala u žalobce provedení přepravy zboží – značkových oděvů v 33 kartonech z místa nakládky v Belgii, do místa vykládky v Roudnici nad Labem, s tím, že nakládka měla být provedena 18. srpna 2006 a vykládka pak do 21. srpna 2006. Přepravu uvedeného zboží poté žalobce objednal u žalované objednávkou přepravy č. 16/06 ze dne 16. srpna 2006, která byla potvrzena žalovanou. Přepravu zboží realizovala žalovaná. V době mezi 19. srpnem 2006 a 21. srpnem 2006 došlo k vniknutí do nákladního vozu žalované zaparkovaného na parkovišti areálu Nákladového nádraží v Praze 3, a k odcizení 21 kartonů se zbožím, zbývajících 12 kartonů téhož dne K. B. převzala. Předmětné parkoviště provozovalo buď režim „hlídaného stání“, nebo režim „placeného stání“, za náklad a uložené osobní věci ve vozidlech však provozovatel nenese odpovědnost v žádném z uvedených režimů. K. B se poté v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 244/2007 domáhala vůči žalobci, v tomto řízení v postavení žalovaného, náhrady škody, která jí byla rozsudkem uvedeného soudu ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 12 Cmo 66/2010-116, přiznána ve výši 324 707,46 Kč s 5% úrokem od 1. listopadu 2009 do zaplacení. Z. K. byl dále zavázán k úhradě nákladů řízení v celkové výši 68 088,28 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že v průběhu roku 2011 jistinu i náklady řízení žalobce K. B. uhradil.
Vztah účastníků posoudil soud prvního stupně podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) tak, že mezi nimi došlo k uzavření přepravní smlouvy, jejíž režim je ve smyslu ustanovení §756 obch. zák. podřízen vyhlášce č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva CMR“). Smlouva byla uzavřena za účelem splnění závazku žalobce, který tento přijal jako dopravce na základě další přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě vůči K. B. jako odesílatelce s totožným předmětem plnění. Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu, která žalobci vznikla uhrazením částek podle citovaného rozsudku K. B., a to podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR, podle něhož dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty. Své povinnosti porušil řidič žalované tím způsobem, že odstavil nákladní vozidlo na dobu 3 dnů a toto ponechal bez dozoru. Soud prvního stupně dále aplikoval článek 37 Úmluvy CMR, podle něhož dopravce, který podle ustanovení této Úmluvy zaplatil náhradu škody, má, pokud jde o zaplacenou náhradu, úroky a výlohy, právo postihu proti dopravcům, kteří se podíleli na provedení přepravy, podle těchto ustanovení: a) dopravce, jehož jednáním byla způsobena škoda, je povinen nést sám její náhradu, ať ji zaplatil on nebo jiný dopravce; b) byla-li škoda způsobena jednáním dvou nebo více dopravců, musí každý z nich zaplatit částku odpovídající podílu jeho odpovědnosti; nelze-li podíl odpovědnosti stanovit, odpovídá každý dopravce poměrně podle podílu přepravného, který mu přísluší; c) nelze-li zjistit, který z dopravců má odpovědnost, rozdělí se náhrada v poměru uvedeném pod písmenem b) mezi všechny dopravce. Soud prvního stupně vyšel i z článku 39 odst. 1 Úmluvy CMR, podle něhož dopravce, proti kterému je uplatňován postih uvedený v článcích 37 a 38, nemá právo popírat oprávněnost platby uskutečněné dopravcem uplatňujícím postih, byla-li náhrada škody stanovena rozhodnutím soudu a on sám byl o řízení řádně vyrozuměn a měl možnost se ho zúčastnit. I v tomto řízení byla žalovaná vyrozuměna o probíhajícím řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, sp. zn. 26 Cm 244/2007, a sice rozhodnutím o přerušení řízení do pravomocného ukončení uvedeného sporu usnesením ze dne 17. března 2009. Žalovaná tak měla možnost vstoupit do uvedeného řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného ve smyslu §93 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), této možnosti však nevyužila. Musí proto přijmout výši škody, jak byla v řízení vedeném před soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 244/2007 stanovena, a ve stávajícím řízení o postižním nároku žalobce již nemůže žalovaná vznášet námitky proti způsobu jejího určení. Totéž se týká i její další námitky, že soud měl zohlednit, že řidič žalované učinil všechny kroky k zajištění zásilky, a aplikovat článek 23 Úmluvy CMR.
Jako neopodstatněnou vyhodnotil soud prvního stupně i námitku žalované, že objednávka žalobce neobsahovala dostatečné údaje co do určení místa vykládky a dostupnosti kontaktní osoby žalobce, neboť tyto skutečnosti neměly bezprostřední příčinnou souvislost se vznikem škody.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. srpna 2012, č. j. 4 Cmo 193/2012-175, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 392 795,74 Kč s úrokem z částky 324 707,46 Kč za dobu od 1. listopadu 2009 do 2. října 2011, tj. v kapitalizované výši 23 225,04 Kč potvrdil (výrok pod bodem I), ve zbývající části výroku pod bodem I, tj. ohledně 5% úroku z částky 324 707,46 Kč za dobu od 17. října 2006 do 31. října 2009 a od 3. října 2011 do zaplacení, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV).
Odvolací soud shledal odvolání částečně důvodným. K námitce žalované, že smlouva o přepravě nevznikla, event. je neplatná, pro absenci podstatného znaku přepravní smlouvy, a to určení zásilky, nepřihlédl, neboť se jednalo o námitku v odvolacím řízení novou, která nebyla před soudem prvního stupně uplatněna, přestože byla žalovaná soudem prvního stupně poučena podle §119a o. s. ř.
Odvolací soud se však ztotožnil s názorem žalované, že soud prvního stupně pochybil aplikací článku 37 a 39 Úmluvy CMR na danou věc. Tato ustanovení Úmluvy CMR jsou systematicky zařazena v kapitole VI Úmluvy CMR nazvané Ustanovení o přepravě prováděné postupně několika dopravci. Tato ustanovení lze tedy použít v případě, že, jak vyplývá článku 34 Úmluvy CMR, je na základě jediné přepravní smlouvy prováděna přeprava postupně několika silničními dopravci. O takový případ se však v dané věci nejedná. V řízení bylo tvrzeno a prokázáno uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovanou. Pokud soud prvního stupně uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 392 795,74 Kč, kterou zaplatil K. B. za ztrátu její přepravované zásilky, jedná se o rozhodnutí správné, neboť žalovaná odpovídá žalobci za částečnou ztrátu přepravované zásilky podle článku 17, 23 a 29 Úmluvy CMR.
Odvolací soud se ztotožnil i s výrokem soudu prvního stupně, kterým uložil žalované zaplatit žalobci i náklady řízení ve výši 68 088,28 Kč, které žalobce uhradil K. B. na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 26 Cm 244/2007-74, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2012, č. j. 12 Cmo 66/2010-123. Byť soud prvního stupně nesprávně aplikoval článek 37 Úmluvy CMR, jeho rozhodnutí je věcně správné, neboť podle §380 obch. zák. se za škodu považuje též újma, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany. V důsledku porušení povinností při přepravě žalovanou vynaložil žalobce náklady na vedení soudního sporu s K. B., a tuto částku považoval odvolací soud za újmu, která žalobci vznikla, a proto je žalovaná povinna tuto částku žalobci rovněž zaplatit.
Pokud jde o námitky žalované ve vztahu k výši částky 324 707,46 Kč, k jejímuž zaplacení žalobkyni byl zavázán, má odvolací soud za to, že tyto námitky nejsou důvodné. V první řadě je výše regresního nároku, který žalobce proti žalované uplatňuje, dána soudním rozhodnutím a v tomto případě má žalobce vůči žalované nárok na zaplacení částky, kterou na základě soudního rozhodnutí zaplatil K. B. Žalovaná měla možnost se řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 244/2007 zúčastnit, neboť o tom, že toto řízení probíhá, byla vyrozuměna usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. března 2009, č. j. 16 Cm 89/2007, o přerušení řízení. Žalovaná měla možnost do tohoto řízení vstoupit jako vedlejší účastník, přičemž této možnosti nevyužila.
Ohledně úroku, který byl žalobci v prvostupňovém řízení přiznán – 5% úrok z částky 324 707,46 Kč od 1. listopadu 2009 do zaplacení, dospěl odvolací soud k závěru, že se jednalo o částku přesahující úrok, který žalobce K. B. zaplatil, tj. kapitalizovanou částku 23 225, 04 Kč; pouze v tomto rozsahu vznikla žalobci škoda.
Neprovedením důkazů výslechem svědka P. T., který byl řidičem předmětného vozidla, a jednatele žalovaného V. G. postupoval soud prvního stupně správně, neboť skutečnosti, které měly být těmito důkazy provedeny, nejsou v této právní věci relevantní. Pochybil však, pokud v odůvodnění svého rozsudku tento postup neodůvodnil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje především v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; namítla také, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Za otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. považuje dovolatelka posouzení, zda je v oblasti mezinárodní silniční dopravy odpovědnost poddopravce vůči hlavnímu dopravci za ztrátu zásilky budována na principu regresu (postihu) jako v případě neaplikovatelného článku 37 a násl. Úmluvy CMR, nebo je ovládána běžnými pravidly odpovědnosti za ztrátu zásilky podle článku 17 a násl. a zejména článku 23 odst. 1 Úmluvy CMR. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla, že žalobci přiznal „regresní nárok, přestože aplikoval články 17, 23 a 29 Úmluvy CMR, které žádný nárok regresního typu neupravují. Regres není podle názoru dovolatelky obecným institutem civilního práva, jde o institut poměrně specifický, který musí být vždy výslovně upraven. Takový zákonný podklad však v dané věci absentuje.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu absenci elementárních skutkových zjištění pro aplikaci článku 17 a násl. a článku 23 Úmluvy CMR, a to především zjištění hodnoty ztracené zásilky. Není totiž rozhodný výsledek případného sporu mezi odesílatelem a hlavním dopravcem, ani výše hlavním dopravcem provedené faktické náhrady. Soudy obou stupňů se měly odpovědnostním vztahem mezi žalobcem a žalovanou samostatně zabývat, nic je neopravňovalo k převzetí závěrů jiného soudního řízení, jehož nebyla dovolatelka účastníkem, a jehož pravomocný výsledek pro není zjevně závazný. Byť předměty obou soudních řízení byly v zásadě totožné, výsledky obou sporů by v ideálním případě měly být totožné, nikoliv však nutně, a to s ohledem na možné různé výsledky odůvodněné např. rozdílnou procesní aktivitou stran.
Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení vědci, spočívá v postupu odvolacího soudu, který nedal žalované nijak najevo svoji rozdílnou právní kvalifikaci, a došlo tak přinejmenším k porušení poučovací povinnosti soudu a dovolatelka tak byla připravena o reálnou možnost meritorní obrany, tedy možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy v rámci kvalifikace, podle níž hodlal odvolací soud věc posoudit. Dovolatelka také připomněla, že od počátku řízení zpochybňovala provedenou inventuru ztraceného zboží, tedy podstatu tvrzeného nároku žalobce, soudy obou stupňů jí však procesní obranu v tomto směru vůbec nepřipustily.
Rozsudek odvolacího soudu označila dovolatelka za nepřezkoumatelný a logicky rozporný, neboť odvolací soud nejprve přisvědčil, že články 37 a 39 Úmluvy CMR o regresu jsou neaplikovatelné, nicméně následně hovoří o tom, že žalobce má vůči žalované nárok na zaplacení částky, kterou na základě soudního rozhodnutí zaplatil K. B., což představuje regresní nárok. Odůvodnění napadeného rozsudku tak zůstává zcela v zajetí právní kvalifikace, kterou sám odvolací soud označil za nesprávnou.
Jako druhou otázku zásadního právního významu předložila dovolatelka dovolacímu přezkumu otázku, zda je námitka neplatnosti či neexistence smlouvy námitkou skutkovou či právní. Je přesvědčena, že jde o námitku právní, a proto se jí měl odvolací soud zabývat. K závěru o existenci a platnosti smlouvy dospěl tak pouze na základě procesní argumentace o opožděnosti námitky z důvodu koncentrace řízení.
Třetí otázku zásadního právního významu položila dovolatelka takto: Představují v situaci subkontraktace, tedy na sebe navazujících samostatných právních vztahů totožného typu, vztahující se k totožnému předmětu, náklady řízení zaplacené na základě prohraného soudního sporu z odpovědnosti v rámci prvního vztahu a priori, tedy bez dalšího, vynucený výdaj ve smyslu §380 obch. zák. uplatnitelný ve vztahu druhém, navazujícím? Podle jejího názoru nikoliv, a to z důvodu nedostatku příčinné souvislosti. Také v této souvislosti vytkla odvolacímu soudu, že opět zde aplikoval obecný institut odpovědnosti za škodu, přestože sám poukazoval na to, že pro daný odpovědnostní vztah je dána speciální úprava článkem 17 až 29 Úmluvy CMR, která s nahrazováním výdajů zjevně nepočítá.
Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu aplikaci článku 29 Úmluvy CMR. K tomu neměly oba soudy žádný skutkový a důkazní podklad. Oba soudy jen mechanicky přejaly závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. 12 Cmo 66/2010-116, aniž prováděly k této skutkové otázce řádné dokazování. Použití článku 29 Úmluvy CMR znemožňuje přitom žalované odvolávat se na ustanovení kapitoly IV Úmluvy CMR, která vylučují nebo omezují její odpovědnost anebo přenášejí důkazní břemeno. Dovolatelka se však žádného způsobení škody v intenzitě úmyslného zavinění nedopustila. Nebyly tak splněny předpoklady pro aplikaci článku 29 Úmluvy. Sama objednávka obsahovala pouze obecné místo plnění – Roudnice nad Labem a telefonní kontakt na blíže neurčenou osobu. Řidič žalované se však na toto číslo nedovolal a nemohl ve stanovený den řádně pokračovat v jízdě, neboť mu v tom bránily překážky stanovené Evropskou dohodou o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě, která mimo jiné určuje přestávky na odpočinek při prováděné přepravě. Uvedené chování řidiče žalované tak nemůže svědčit o jeho úmyslu způsobit škodu na zásilce. Současně je zřejmé, že rozsudek postrádá znak spravedlivého posouzení celé věci, neboť soudy nezohlednily zcela zjevné spoluzavinění žalobce při částečné ztrátě zásilky. I z toho důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.
S poukazem na své námitky dovolatelka navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III a rozsudku odvolacího soudu ve výrocích pod body I, III a IV a vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí řeší otázku posouzení odpovědnosti poddopravce vůči hlavnímu dopravci za ztrátu zásilky v rozporu s hmotným právem a v rozporu s právním názorem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008.
Dovolání je i důvodné.
Podle čl. 34 Úmluvy CMR platí, že je-li na základě jediné přepravní smlouvy prováděna přeprava postupně několika silničními dopravci, přejímá každý z nich odpovědnost za provedení celé přepravy; druhý a každý další dopravce se stávají převzetím zásilky a nákladního listu smluvní stranou za podmínek stanovených nákladním listem.
Podle čl. 37 Úmluvy CMR platí, že dopravce, který podle ustanovení této Úmluvy zaplatil náhradu škody, má, pokud jde o zaplacenou náhradu, úroky a výlohy, právo postihu proti dopravcům, kteří se podíleli na provedení přepravy, podle těchto ustanovení:
a) dopravce, jehož jednáním byla způsobena škoda, je povinen nést sám její náhradu, ať ji zaplatil on, nebo jiný dopravce;
b) byla-li škoda způsobena jednáním dvou nebo více dopravců, musí každý z nich zaplatit částku odpovídající podílu jeho odpovědnosti; nelze-li podíl odpovědnosti stanovit, odpovídá každý dopravce poměrně podle podílu přepravného, který mu přísluší;
c) nelze-li zjistit, který z dopravců má odpovědnost, rozdělí se náhrada v poměru uvedeném pod písmenem b) mezi všechny dopravce.
Podle čl. 39 odst. 1 Úmluvy CMR platí, že dopravce, proti kterému je uplatňován postih uvedený v článcích 37 a 38, nemá právo popírat oprávněnost platby uskutečněné dopravcem uplatňujícím postih, byla-li náhrada škody stanovena rozhodnutím soudu a on sám byl o řízení řádně vyrozuměn a měl možnost se ho zúčastnit.
Odvolací soud správně dovodil, že čl. 37 a 39 Úmluvy CMR lze použít pouze v případě, kdy je, jak vyplývá z čl. 34 Úmluvy CMR, na základě jedné přepravní smlouvy přeprava prováděna postupně několika dopravci. Tento závěr vyplývá i z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008. Přes deklarovanou nemožnost aplikace uvedených pravidel při posouzení nároku žalobce však podle nich odvolací soud postupoval, když žalobci, co do výše škody za částečnou ztrátu zboží (324 707,46 Kč), přiznal stejnou částku, jakoby čl. 37 a 39 Úmluvy CMR aplikoval – námitky žalované (dovolatelky) proti výši škody odmítl s tím, že jde o regresní nárok a že měla možnost účastnit se řízení, ve kterém bylo o výši nároku rozhodováno – vyšel tedy z výše škody, k jejíž náhradě byl žalobce povinen na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 26 Cm 244/2007-74, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2012, č. j. 12 Cmo 66/2010-123. Skutečnost, že soud nezjišťoval výši škody a jeho skutkové zjištění je tedy neúplné, je důsledkem jeho nesprávného právního posouzení věci.
Rovněž nesprávný je závěr odvolacího soudu ohledně povinnosti hradit náklady řízení, k jejichž náhradě byl žalobce odsouzen v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 244/2007. Odvolací soud sice správně neaplikoval čl. 37 Úmluvy CMR, avšak nesprávně aplikoval §380 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále opět jen „obch. zák.“).
Podle §380 obch. zák. se za škodu považuje též újma, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany.
Jak správně poukázala dovolatelka, v posuzované věci není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované – dovolatelky a vznikem povinnosti žalobce k náhradě nákladů předcházejících řízení. Žalobce jako dopravce ve vztahu k přepravci K. B. měl především sám dobrovolně splnit svoji povinnost k náhradě škody vzniklé ztrátou části zásilky. Pokud by tak učinil, vyhnul by se vzniku povinnosti k náhradě nákladů řízení. Povinnost k náhradě nákladů předchozího řízení tak žalobci nevznikla v důsledku porušení smlouvy žalovanou, nýbrž v důsledku (ne)činnosti žalobce. Aplikace §380 obch. zák. proto nebyla na místě.
Co se týče aplikace čl. 29 odst. 1 Úmluvy CMR, je právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné, neboť odvolací soud neodůvodnil, z jakého důvodu k jeho použití přistoupil.
Podle čl. 29 odst. 1 Úmluvy CMR se dopravce nemůže odvolávat na ustanovení této kapitoly, která vylučují nebo omezují jeho odpovědnost anebo přenášejí důkazní břemeno, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo takovým jeho zaviněním, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu.
Právní posouzení odvolacího soudu bylo navíc učiněno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Je tudíž i z tohoto důvodu neúplné a v důsledku toho i nesprávné. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. prosince 2014, č. j. 23 Cdo 2702/2012-171, judikoval, že za zavinění rovnocenné úmyslu podle práva České republiky je pro účely ustanovení článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR třeba považovat hrubou nedbalost, jakožto nedbalost nejvyšší intenzity, blížící se zavinění úmyslnému. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí současně vysvětlil, co se považuje za hrubou nedbalost.
Odvolací soud v dané věci uvedl, že žalovaná ponechala vozidlo tři dny bez dozoru, avšak ze skutkových zjištění učiněných v tomto řízení nevyplývá, zda bylo vozidlo odstaveno v režimu hlídaného stání nebo pouhého placeného stání (fakt, že ani v jednom z těchto režimů dotčeného parkoviště neodpovídal jeho provozovatel za škodu na nákladu, ještě nemusí znamenat, že opatření na parkovišti v rámci hlídaného stání výrazně nesnižují riziko škody na nákladu a nemohou vyloučit vyšší stupeň zavinění žalované, než je prostá nedbalost), případně, zda a jakým způsobem bylo parkoviště zabezpečeno. Tyto skutečnosti však mohou mít na závěr o zavinění dopravce ve smyslu čl. 29 odst. 1 Úmluvy CMR zásadní vliv.
Odvolací soud rovněž nepřihlédl k námitce nicotnosti či neplatnosti přepravní smlouvy pro absenci podstatné náležitosti – a to určení zásilky. Podle odvolacího soudu šlo o námitku novou, která v řízení před soudem prvního stupně nebyla uplatněna, přestože byla žalovaná poučena dle ust. §119a odst. 1 o. s. ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést dříve, než je vyhlášeno prvostupňové rozhodnutí. Odvolací soud neshledal ani důvod přípustnosti takové námitky podle ust. §205a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípustnou novotou v řízení však může být pouze skutkové tvrzení, nikoliv právní posouzení, přičemž otázka platnosti smlouvy není otázkou skutkovou, nýbrž právě právním posouzením, neboť pro nalezení odpovědi na otázku, zda je smlouva platná, či není, se nelze vyhnout aplikaci právních norem. Odvolací soud se proto otázkou platnosti přepravní smlouvy měl zabývat.
Tato vada však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v daném případě vznikla přepravní smlouva mezi žalobce a žalovanou převzetím zásilky k přepravě podle objednávky žalobce ze dne 16. srpna 2006 č. 16/06. V této objednávce byla podle skutkového zjištění soudu prvního stupně vymezena zásilka tak, že jde o nové oblečení v krabicích. Žalovaná převzala k přepravě 33 kartonů (krabic) tohoto oblečení, přepravní smlouva proto postupem podle §275 odst. 4 obch. zák. vznikla na přepravu 33 krabic tohoto zboží a tato smlouva je platná.
Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud jej proto v napadeném výroku a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení pod body III a IV podle §243b odst. 2 za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v odpovídajících výrocích i jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu