ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.848.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 848/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Credit – plus s.r.o., se sídlem v Praze 6, Evropská 61, PSČ 160 00, IČO 47284463, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, PSČ 150 00, o zaplacení částky 2 380 000 Kč s příslušenstvím a 314 517 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 40/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 3 Cmo 142/2012-227, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 3 Cmo 142/2012-227, v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 380 000 Kč, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2011, č. j. 14 Cm 40/2009-177, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 380 000 Kč s příslušenstvím a 314 517 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2 380 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní odměny za prošetření škodní události. Částku 314 517 Kč s příslušenstvím požadovala jako náhradu za náklady vynaložené k prošetřování totožné škodní události.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi stranami byla dne 23. listopadu 2003 uzavřena Rámcová smlouva o poskytování poradenské a konzultační činnosti (dále jen „rámcová smlouva“). Smlouva byla sjednána na dobu určitou do 23. listopadu 2004 s možností smlouvu vypovědět se sjednanou výpovědní lhůtou.
Strany rovněž nezjištěného dne uzavřely dodatek č. 7 k rámcové smlouvě, jehož obsahem byl závazek žalobkyně spočívající v zajištění prověření škodní události č. 6035003135, včetně jednání o výši odškodného a uzavření dohody o narovnání. Za poskytnutou činnost byla sjednána odměna ve výši 20 % z uspořené částky, když výchozí hodnotou byla výše rezervy na předmětnou škodní událost. Ve smlouvě bylo sjednáno, že v odměně nejsou zahrnuty náklady vynaložené na činnosti ve prospěch žalované.
Dodatek č. 7 byl uzavřen na dobu neurčitou s možností výpovědi. Strany si v článku III bodu 4 pro případ výpovědi smlouvy ze strany žalované ujednaly odměnu za daný případ, minimálně ve výši 2 000 000 Kč + DPH. Dodatek č. 7 obsahovali ustanovení, že ostatní ujednání neupravená touto smlouvou se řídí rámcovou smlouvou.
Soud prvního stupně neměl za prokázané náklady žalobkyně, které jí dle jejího tvrzení vznikly na uvedený škodní případ.
Dopisem ze dne 3. listopadu 2005 žalovaná sdělila žalobkyni, že odstupuje od dodatku č. 7 z důvodu podstatného porušení smlouvy.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil tak, že rámcovou smlouvu považoval za mandátní smlouvu podle §566 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Dodatek č. 7 považoval za samostatně uzavřenou smlouvu podle §269 odst. 2 obch. zák.
Vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny náklady žalobkyně vynaložené ve prospěch žalované v souvislosti s prošetřením příslušné škodní události, nemohl jí soud prvního stupně tyto náklady přiznat.
Soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal ani odměnu v minimální výši pro případ výpovědi smlouvy, neboť nedošlo k výpovědi dodatku č. 7, nýbrž k odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy ve smyslu §344 a 345 obch. zák. Žalobkyni tak právo na odměnu nevzniklo.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 2012, č. j. 3 Cmo 142/2012-227, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 380 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve výroku pod bodem I ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 314 517 Kč s příslušenstvím a příslušenství částky 2 380 000 Kč, a ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud zčásti vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, zopakoval však dokazování listinnými důkazy, a to dodatkem č. 7 a částí dopisu žalované adresovaného žalobkyni ze dne 3. listopadu 2005, týkající se odstoupení od dodatku č. 7.
Nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně odvolací soud zjistil, že v článku I dodatku č. 7 se žalobkyně zavázala zajistit ve prospěch žalované prošetření škodní události č. 6035003135 – pojištěného J. M. V článku II se žalovaná zavázala za to zaplatit žalobkyni odměnu ve výši 20 % z uspořené částky (bod 1), přičemž v této odměně nejsou zahrnuty náklady vynaložené na činnosti konané ve prospěch žalované (bod 2). Dodatek byl uzavřen na dobu neurčitou s možností smlouvu vypovědět s účinností ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena, nevyplývá-li z výpovědi či následné dohody doba pozdější (čl. III bod 1 a 2). Podle čl. III bodu 4 dodatku č. 7 v případě výpovědi ze strany žalované náleží žalobkyni odměna v plné výši; minimální výše odměny byla stanovena na 2 000 000 Kč bez DPH. Dodatek č. 7 mohl být měněn pouze dohodou stran, a to písemnou formou. V dopise ze dne 3. listopadu 2005 žalovaná k dodatku č. 7 uvedla, že žalobkyni uhradila zálohy ve výši 261 800 Kč s tím, že podle názoru žalované žalobkyně činnost dle tohoto dodatku řádně neprováděla a nebyla ani dána ze strany žalobkyně dostatečná jistota, že její závazky budou splněny. Žalovaná proto žalobkyni sdělila, že od dodatku č. 7 odstupuje podle §344 a §345 odst. 1 obch. zák. z důvodu podstatného porušení povinností žalobkyní, spočívající v neoznámení všech okolností, které žalobkyně zjistila při zařizování předmětné záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů žalované, a to ani na písemné vyžádání žalovanou ze dne 14. 10. 2005 s tím, že odvolává plné moci, které byly uděleny.
Odvolací soud věc právně posoudil tak, že dodatek č. 7 hodnotil jako samostatnou smlouvu. Dopis ze dne 3. listopadu 2005 však neposoudil jako odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy ze strany žalobkyně, když takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Možnost odstoupení od smlouvy nebyla v dodatku č. 7 dohodnuta a ani je neumožňuje zákon, neboť z obsahu spisu ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by se jednalo o případ podstatného porušení smlouvy žalobkyní ve smyslu §345 obch. zák. Proto odvolací soud žalobě ohledně nároku na zaplacení odměny včetně DPH vyhověl.
Ohledně žalovaného nároku na zaplacení částky 314 517 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen z důvodu nedostatečných skutkových zjištění. Rovněž ohledně celkového příslušenství odvolací soud konstatoval, že bude třeba zjistit, za jaké období je žalobkyně požaduje.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu celého jeho výroku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvody dovolání spatřuje v naplnění podmínek: §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; §241a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
K vadě řízení dovolatelka uvádí, že za situace, kdy soud prvního stupně neprováděl důkazy ohledně důvodnosti odstoupení od smlouvy, je závěr odvolacího soudu, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se jednalo případ podstatného porušení smlouvy, nezákonný, neboť vykročuje z rozsahu dokazování, které vymezil soud prvního stupně pro své právní posouzení, a odvolací soud nebyl oprávněn činit závěry zjištěného skutkového stavu, pokud sám nerozšířil okruh skutkových zjištění.
Ohledně nesprávného právního posouzení věci dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně provedl výklad projevu vůle – oznámení žalované, že odstupuje od smlouvy podle ustanovení §344 a §345 obch. zák. Odvolací soud je vyložil v rozporu s jazykovým projevem, aniž by odkázal na skutková zjištění, na jejichž základě by takový závěr učinil. Zda se jednalo podstatné či nepodstatné porušení smlouvy nebylo předmětem dokazování před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím. Odvolací soud nevyjasnil platnost odstoupení od smlouvy ani to, zda za předpokladu, že by bylo odstoupení od smlouvy neplatné, lze považovat takový neplatný úkon za jiný úkon platný – v daném případě za výpověď (to však bez odpovídajících skutkových závěru nemohl učinit - řízení je tak zatíženo i další vadou).
Podle názoru dovolatelky nemá ve zjištěném skutkovém stavu oporu závěr odvolacího soudu, že úkon žalované – odstoupení – je třeba posuzovat jako úkon jiný – výpověď. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná neměla důvod k odstoupení od smlouvy, není skutkovým zjištěním. Žalovaná tvrdila opak. Ze samotných tvrzení stran soud nemůže učinit skutkové závěry.
Dále v dovolání podává dovolatelka výklad ustanovení §344 a §345 obch. zák., odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky „sp. zn. 9 Odo 207/2001“ (správně rozsudek ze dne 14. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 207/2001). Zdůrazňuje, že nebyly provedeny důkazy, na základě kterých by bylo možnost učinit skutková zjištění ohledně splnění podmínek těchto ustanovení. Zároveň argumentuje také tím, že samotná neplatnost odstoupení nedělá z odstoupení výpověď. Z neexistujících skutkových zjištění nelze činit žádné právní závěry, odvolací soud ignoroval požadavky ustanovení §345 odst. 2 obch. zák.
Dále dovolatelka podává výklad §34 a §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 885/2012 a poukazuje na rozdíl mezi právním úkonem předstíraným (simulovaným) a zastřeným (dissimulovaným) a na úpravu této problematiky v §41a odst. 2 obč. zák. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud tuto problematiku posoudil v rozporu se zákonem a judikaturou.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval přípustnost dovolání a dospěl k závěru, že v rozsahu, ve kterém dovolatelka napadá zrušující část rozsudku odvolacího soudu, je dovolání nepřípustné (srov. §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.); ve zbývajícím rozsahu je však přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Poté Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolání podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán i z hlediska jejich obsahového vymezení, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které žalovaná uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.
Podle §345 odst. 1 obch. zák. platí, že znamená-li prodlení dlužníka (§365) nebo věřitele (§370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla.
Podle odst. 2 téhož paragrafu je pro účely tohoto zákona porušení smlouvy podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné.
Podle odst. 3 téhož paragrafu oznámí-li strana oprávněná požadovat plnění smluvní povinnosti druhé strany, že na splnění této povinnosti trvá, nebo nevyužije-li včas právo odstoupit od smlouvy podle odstavce 1, je oprávněna odstoupit od smlouvy jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti; stanoví-li pro dodatečné plnění lhůtu, vzniká jí právo odstoupit od smlouvy po uplynutí této lhůty.
Podle §346 odst. 1 obch. zák. platí, že znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit od smlouvy v případě, že strana, která je v prodlení, nesplní svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu byla poskytnuta.
Podle §350 odst. 1 obch. zák. platí, že je-li dodatečná lhůta poskytnutá k plnění nepřiměřená a oprávněná strana odstoupí od smlouvy po jejím uplynutí, nebo oprávněná strana odstoupí od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty pro plnění, nastávají účinky odstoupení teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinností.
Odvolací soud uvedl, že nemohl přisvědčit soudu prvního stupně v jeho závěru, že dodatek č. 7 byl ukončen ze strany žalované jejím odstoupením od smlouvy dopisem ze dne 3. listopadu 2005 pro podstatné porušení smlouvy ze strany žalobkyně ve smyslu §344 a §345 obch. zák. Takový závěr totiž podle odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Žádná ze stran nemá právo odstoupit od smlouvy jednostranným úkonem, nedává-li jí takové právo smlouva nebo nevyplývá-li to pro ni ze zákona. Takový úkon by neměl právní účinek, byl by neplatný, neboť zákon vychází z toho, že závazek váže obě strany a pro jednostrannou změnu musí být zákonem uznaný podklad. V dodatku č. 7 takové odstoupení od smlouvy dohodnuto nebylo a neumožňuje je ani zákon, neboť podle §344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon, přičemž z obsahu spisu a provedeného dokazování ani nevyplývá, že by se jednalo o případ podstatného porušení smlouvy žalobkyní ve smyslu §345 obch. zák. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pokud se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 2 380 000 Kč podle článku III bodu 4 dodatku č. 7, v němž byla dohodnuta možnost ukončit smlouvu výpovědí obou smluvních stran bez uvedení důvodů, pak pro případ ukončení smlouvy ze strany žalované zmíněným dopisem ze dne 3. listopadu 2005 shledal nárok žalobkyně na zaplacení smluvené odměny ve výši 2 000 000 Kč + DPH důvodným.
Takový závěr je však nesprávný.
Úkon, kterým žalovaná ukončovala svůj závazkový vztah vyplývající z dodatku č. 7, je zcela jednoznačný. Žalovaná v něm podle skutkového zjištění odvolacího soudu uvádí, že od dodatku č. 7 odstupuje podle §344 a §345 obch. zák. z důvodu podstatného porušení povinností žalobkyní spočívající v neoznámení všech okolností, které žalobkyně zjistila při zařizování předmětné záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů žalované, a to ani na písemné vyžádání žalovanou ze dne 14. října 2005 s tím, že odvolává plné moci, které mu byly uděleny.
V případě, že byly splněny podmínky pro platné odstoupení od smlouvy, došlo mezi stranami k zániku práv a povinností ze smlouvy podle §351 odst. 1 obch. zák.
Jestliže tyto podmínky splněny nebyly (ani soud prvního stupně, ani soud odvolací skutková zjištění ohledně této otázky neučinil), byl by tento právní úkon relativně neplatný, neboť ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 obch. zák. je v tomto případě neplatnost tohoto právního úkonu stanovena na ochranu žalobkyně. Neplatnosti tohoto právního úkonu by se tedy mohla dovolat pouze žalobkyně. Jestliže by tak učinila, šlo by o neplatný právní úkon; v opačném případě by tento právní úkon zůstal platným.
V obou případech by však nebyla naplněna podmínka článku III bodu 4 dodatku č. 7 (čímž však není dotčeno případné právo na zaplacení odměny podle článku II bodu 1 dodatku č. 7, případně právo na náhradu škody).
Právní posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu přípustného dovolání je tedy nesprávné.
Za této situace se Nejvyšší soud již nemusel zabývat dalšími uplatněnými dovolacími důvody a podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu