ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.88.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 88/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně ENTRYLINE TECHNOLOGY CZ, s.r.o., se sídlem v Jesenici – Zdiměřicích, V Podlesí 131, PSČ 252 42, IČO 27099750, zastoupené JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Šrobárova 23, PSČ 130 00, proti žalované JATKY TISMICE, s.r.o., se sídlem v Českém Brodu, Tismice 14, okres Kolín, PSČ 282 01, IČO 25068571, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, o zaplacení částky 4 472 981,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 152/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 2 Cmo 269/2012-168, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 2 Cmo 269/2012-168, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2012, č. j. 59 Cm 152/2011-46, ve znění usnesení ze dne 15. února 2012, č. j. 59 Cm 152/2011-55, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 4 472 981,30 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 21. května 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. května 2011 uzavřenou mezi žalobkyní jako postupníkem a Raiffeisen – Leasing, s.r.o., jako postupitelem pohledávky za společností GOODNESS, s.r.o., se sídlem v Kostelci nad Černými Lesy, Pražská 427, IČO 27882659 (dále jen „dlužník“). Pohledávky ve výši odpovídající žalované částce vznikly na základě více leasingových smluv uzavřených mezi dlužníkem jako leasingovým nájemcem a společností Raiffeisen – Leasing, s.r.o., jako leasingovým pronajímatelem. Dluh činil částku 4 472 981,30 Kč po odečtení uhrazené částky ve výši 986 033,70 Kč. V řízení bylo dále zjištěno, že dlužník dvakrát uznal svůj dluh vůči společnosti Raiffeisen – Leasing, s.r.o. ve výši 5 459 015 Kč z titulu leasingových smluv, a to v dohodě o úhradě dluhu ze dne 9. října 2009 a v exekutorském zápisu z téhož data. Dlužník se zavázal uhradit dluh v 56 pravidelných měsíčních splátkách. V této dohodě prohlásil V. Č. a I. Č., že jako ručitelé uspokojí pohledávky věřitele na jeho výzvu, které má za dlužníkem. Dlužník současně učinil prohlášení o svolení k vykonatelnosti dluhu.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná v listině označené jako „prohlášení ručitele“ ze dne 31. srpna 2010 učinila ručitelské prohlášení podle §303 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a sice, že uspokojí pohledávky Raiffeisen Leasing, s.r.o. za dlužníkem vzniklé z leasingových smluv č. 11/07/286 a č. 11/07/290 v případě, že je neuspokojí dlužník; leasingové smlouvy byly v prohlášení identifikovány označením smluvních stran, předmětu leasingu a jeho ceny. Současně žalovaná jako ručitel prohlásila, že „v případě neuhrazení pohledávek Raiffesisen – Leasing, s.r.o., bude celková aktuální, resp. zbývající výše těchto pohledávek odečtena (započtena) od dluhu, který má V. Č. vůči ručiteli. Ručitel se v takovém případě zavazuje neprodleně uzavřít v písemné formě dohodu o prominutí dluhu s V. Č.“ Po uzavření smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyně oznámila žalované, že na ni byla postoupena pohledávka Raiffeisen – Leasing, s.r.o., (soud prvního stupně omylem uvedl „dlužníka“) vůči dlužníku ve výši 4 472 981,30 Kč z titulu předmětných leasingových smluv a vyzvala ji ke splnění ručitelského závazku, když pohledávku neuhradil dlužník. Výzva byla žalované doručena dne 19. května 2011.
Pokud jde o právní hodnocení věci, soud prvního stupně aplikoval ustanovení §524 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), o postoupení pohledávky a ustanovení §303, §304 a §307 obch. zák. o ručení a §323 odst. 3 obch. zák. o uznání závazku a jeho účincích i vůči ručiteli. Nejprve zkoumal aktivní věcnou legitimaci žalobkyně a uzavřel, že je dána, neboť na základě platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky přešla na ni pohledávka za dlužníkem ve výši 4 472 981,30 Kč včetně příslušenství jako na nového věřitele.
Prohlášení žalované o ručení ze dne 31. srpna 2010 shledal soud prvního stupně platným. Zákonné náležitosti byly podle jeho závěru naplněny, prohlášení je písemné, obsahuje jednoznačnou identifikaci věřitele, dlužníka i ručitele, jednoznačně je vymezen i závazek, který je zajišťován, je zde uvedeno řádné prohlášení ručitele o uspokojení pohledávek věřitele, pokud tak neučiní dlužník. Prohlášení přitom neobsahuje žádnou podmínku ve smyslu §36 obč. zák., jak namítala žalovaná, a to ani v části prohlášení žalované o odečtení (započtení) pohledávek od dluhu, který má V. Č. vůči žalované. Není navíc ani zřejmé, jaké vzájemné pohledávky žalované a V. Č. by měly být v budoucnu započítány, případně kterých jejich závazků by se měla týkat dohoda o prominutí dluhu. Toto prohlášení směřuje vůči V. Č. jako podnikateli, nikoliv vůči dlužníkovi. Obě prohlášení jsou podle názoru soudu prvního stupně na sobě nezávislá, neboť každé z nich se týká jiných závazků a jiných dlužníků a druhý úkon je neurčitý. Ten však neměl na ručení vliv, ani z něho žalobkyně nedovozovala žádné nároky.
Opodstatněnost námitek žalované o neplatnosti zajištěného závazku, tj. leasingových smluv, z důvodu jejich rozporu se zákonem a dobrými mravy, který měl spočívat jednak v tom, že leasingová společnost neinformovala o postoupení pohledávek, a jednak v rozporu mezi faktickou cenou předmětů leasingu a jejich cenou uvedenou ve smlouvách, soud prvního stupně neshledal. Zákon dává každému věřiteli možnost postoupit svou pohledávku za dlužníkem na jiného bez souhlasu dlužníka či jiné osoby, neboť změna v osobě věřitele se práv a povinností dlužníka ze závazkového vztahu nijak nedotýká. Neplatnost leasingových smluv nezpůsobil ani druhý tvrzený důvod. Podle názoru soudu prvního stupně výše ceny závisí na dohodě účastníků smlouvy a není regulovaná žádným právním předpisem. Je přitom logické, že leasingový nájemce zaplatí za předmět leasingu více, než byla cena zaplacená leasingovou společností dodavateli. Soud prvního stupně také poukázal na to, že dlužník svůj závazek vůči společnosti Raiffeisen – Leasing, s.r.o., písemně uznal (v dohodě o úhradě dluhu a exekutorském zápisu). Podle §323 odst. 1 obch. zák. je nastolena vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání závazku existuje, přičemž důkazní břemeno přechází na dlužníka, který musí prokázat, že uznaný závazek neexistuje. Uznání závazku má přitom tento účinek i vůči ručiteli. Jestliže tedy dlužník uznal svůj závazek vůči společnosti Raiffeisen – Leasing, s.r.o., ve výši 4 472 981,30 Kč, má se za to, že závazek v této ve výši ke dni uznání závazku, tj. ke dni 9. října 2009, trval a bylo na žalované, aby prokázala, že neexistoval.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2013, č. j. 2 Cmo 269/2012-168, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se nejprve zabýval odvolacími námitkami žalované. Žalovaná mj. namítla, že se soud prvního stupně sice zabýval aktivní legitimací žalobkyně, avšak nevypořádal se se skutečností, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. května 2011, uzavřená mezi žalobkyní a společností Raiffeisen Leasing, s.r.o., stanoví v článku V.1, že účinky smlouvy o převodu pohledávky na žalobkyni jsou podmíněny zaplacením celé ceny sjednané za postupované pohledávky. Odvolací soud dovodil, že námitku nedostatku věcné aktivní legitimace žalovaná v řízení před soudem prvního stupně neuplatnila. Tuto námitku proto posoudil odvolací soud jako námitku novou, uplatněnou v rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dále se odvolací soud zabýval ručitelským prohlášením žalované a v něm obsaženými dvěma úkony – vedle vlastního prohlášení podle §303 a násl. obch. zák. ještě textem, že „současně ručitel prohlašuje, že v případě neuhrazení pohledávek Raiffesisen – Leasing, s.r.o., bude celková aktuální, resp. zbývající výše těchto pohledávek odečtena (započtena) od dluhu, který má V. Č. vůči ručiteli. Ručitel se v takovém případě zavazuje neprodleně uzavřít v písemné formě dohodu o prominutí dluhu s V. Č.“. Odvolací soud se plně ztotožnil s hodnocením uvedených úkonů soudem prvního stupně, zejména s jeho závěrem, že se jedná o dva samostatné právní úkony. Další prohlášení ručitele totiž nesměřuje k věřiteli - společnosti Raiffeisen – Leasing, s.r.o., které se žalovaná zaručila za splnění pohledávky společnosti GOODNESS, s.r.o., ale ke třetí osobě – k V. Č. I podle odvolacího soudu další prohlášení ručitele žádným způsobem plnění ručitelského závazku ve vztahu k věřiteli nepodmiňuje (§36 obč. zák.). Vzájemnou podmíněnost neshledal odvolací soud ani za použití ustanovení §266 obch. zák. o výkladu právních úkonů. Závazky společnosti GOODNESS, s.r.o., z předmětných leasingových smluv jsou zcela odlišnými závazky od blíže neurčených závazků V. Č. jako podnikatele – fyzické osoby ke společnosti žalované, na které žalovaná v dalším prohlášení ručitele poukazuje.
Žalovaná však podle odvolacího soudu oprávněně namítala, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl žalovanou navržené důkazy, a když žalovanou nepoučil o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Žalovaná již v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítala neplatnost leasingových smluv ve smyslu §306 odst. 2 věty první obch. zák. (odvolací soud uvedl nesprávně „o. s. ř.“), podle něhož ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Ručitel tedy může vůči věřiteli namítat mimo jiné i neplatnost právního úkonu, kterým byl založen dlužníkův závazek. I když má podle §323 odst. 3 obch. zák. uznání závazku účinky i vůči ručiteli, má ručitel, tedy žalovaná, právo prokazovat neexistenci závazku (neplatnost leasingových smluv), za jejichž splnění se zaručil. Soud prvního stupně tudíž pochybil, když neprovedl žalovanou nabízené důkazy k prokázání neplatnosti leasingových smluv. Žalovaná neplatnost leasingových smluv napadala mimo jiné i z důvodu, že předmět leasingu podle dodacích listů zahrnuje i fiktivní stavební práce a že skutečná hodnota předmětu leasingu byla zhruba poloviční a navrhovala jako důkaz přílohy k leasingovým smlouvám, kterými je předmět leasingu specifikován. S ohledem na to, že žalovaná nenavrhovala provedení důkazu leasingovými smlouvami, měl soud prvního stupně žalovanou podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k jí uplatňovaným námitkám poučit o nutnosti doplnit skutková tvrzení a navrhnout k nim potřebné důkazy. Vzhledem k tomu, že předmětem leasingu může být zpravidla věc, montáž předmětu leasingu by mohla přicházet v úvahu pouze za situace, pokud by montáž předmětu leasingu byla nezbytným předpokladem jeho uvedení do provozu a jeho následného užívání. Zda se v dané věci jedná o tuto situaci, musí soud prvního stupně zjistit v dalším řízení. Pokud by leasingová smlouva obsahovala „montáž“ nad rámec předmětu leasingu v uvedeném smyslu, bylo by třeba posoudit, jaký právní důsledek by tato skutečnost měla na platnost leasingových smluv (případně jejich částí) a tím i na rozsah ručení žalované.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci posouzení oddělitelnosti, resp. neoddělitelnosti části právního jednání, a to rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011, a v otázce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně po postoupení, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1106/2005.
Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatelky v pochybení odvolacího soudu v jeho závěrech o ručitelském prohlášení žalované ze dne 31. srpna 2010. V rozporu se smyslem a účelem ustanovení §41 obč. zák. odvolací soud posoudil jeho neoddělitelné součásti jako oddělitelné. I přes odkaz odvolacího soudu na §266 obch. zák. nezkoumal odvolací soud úmysl jednající žalované, obvyklý význam jednání ani okolnosti projevení vůle. Úmysl žalované podle doslovného znění předmětného ručitelského prohlášení totiž spočíval v zajištění dluhu pouze a výlučně pohledávkami, které žalovaná měla vůči V. Č. Jedná se tedy o zcela zřetelně stanovenou platební podmínku a způsob úhrady a tím omezení ručitelského prohlášení. V případě trvání na výkladu odvolacího soudu by žalovaná plnila dvakrát.
Co se týče aktivní legitimace žalobkyně, pak odvolací soud postupoval podle dovolatelky nesprávně, pokud tuto námitku označil jako nedovolenou novost v rozporu s §205a o. s. ř. Na tuto otázku totiž nelze aplikovat §205a o. s. ř., neboť otázku aktivní legitimace žalobkyně byly oba soudy povinny zkoumat k okamžiku vydání rozhodnutí a jedná se tak o otázku neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyní.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně se závazným právním názorem ohledně obou otázek k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení §237 o. s. ř., když dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1106/2005.
Při řešení první otázky oddělitelnosti či neoddělitelnosti dvou částí ručitelského prohlášení dovolatelky ze dne 31. srpna 2010, v němž dovolatelka nejprve prohlásila, že uspokojí pohledávky Raiffeisen Leasing, s.r.o. za dlužníkem vzniklých z leasingových smluv č. 11/07/286 a č. 11/07/290 v případě, že je neuspokojí dlužník a následně prohlásila, že „v případě neuhrazení pohledávek Raiffesisen – Leasing, s.r.o., bude celková aktuální, resp. zbývající výše těchto pohledávek odečtena (započtena) od dluhu, který má V. Č. vůči ručiteli. Ručitel se v takovém případě zavazuje neprodleně uzavřít v písemné formě dohodu o prominutí dluhu s V. Č.“, se odvolací soud neodchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, ze dne 15. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011, na které poukazovala dovolatelka, ani nerozhodoval v rozporu s jinou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Obě uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu řešila otázku oddělitelnosti části právního úkonu postiženého důvodem neplatnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, platnost předmětného ručitelského prohlášení v řízení nebyla zpochybněna. Takto dovolatelkou vytyčená právní otázka tudíž přípustnost dovolání založit nemohla.
Dovolání je však přípustné pro řešení druhé otázky vytčené dovolatelkou, a sice otázky aktivní legitimace žalobkyně jako postupníka ze smlouvy o postoupení pohledávky domáhající se plnění po ručiteli. Odvolací soud se při posuzování námitky nedostatku aktivní legitimace žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důvodnost dovolání dovolatelka opřela o ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. O naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. jde i v případě, kdy soud na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení právního předpisu, které na něj dopadá, tj. že některou z právních otázek, jež připadaly v úvahu, neřešil (jedná se o neúplné právní posouzení věci).
Podle §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odstavce 2 téhož ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Podle §261 odst. 4 obch. zák. touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců.
Vzhledem k tomu, že ručením byl zajištěno plnění závazků z obchodních závazkových vztahů (§261 odst. 1 obch. zák.), řídí se i ručení zajišťující tyto závazky obchodním zákoníkem.
Podle §307 odst. 3 obch. zák. při postoupení zajištěné pohledávky přecházejí práva z ručení na postupníka v době, kdy je postoupení oznámeno ručiteli postupitelem nebo prokázáno postupníkem.
V rozsudku ze dne 9. října 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněném pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že pouze platná smlouva o postoupení pohledávek může mít za následek změnu v osobě věřitele, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Naproti tomu je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění závazků dlužníkem postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. V rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud judikoval, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
V nyní posuzované věci, v níž jde o situaci, kdy ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího se nepodává, že by postupitel žalované jakožto ručiteli oznámil postoupení zajištěné pohledávky, a je to postupník, který se domáhá zaplacení dluhu, musí být postoupení pohledávky prokázáno postupníkem, tedy žalobkyní, tím, že prokáže, že došlo k platnému postoupení pohledávky. Pouhá notifikace ze strany postupníka však nestačí k tomu, aby mu ručitel byl povinen plnit. Namítá-li tedy dovolatelka jako ručitel pohledávky, která byla postoupena postupníkovi – žalobkyni, která netvrdila a neprokazovala, že by postupitel – Raiffeisen – Leasing, s.r.o., oznámil ručiteli, že došlo k postoupení pohledávky, že smlouva o postoupení pohledávky nenabyla účinnosti pro nezaplacení sjednané ceny za postoupení pohledávky, byl soud povinen zabývat se otázkou účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky a přijmout k tomu příslušné skutkové závěry, event. poučit účastníky řízení podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit v tomto smyslu příslušná tvrzení a důkazy. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud byl povinen zabývat se účinností předmětné smlouvy o postoupení pohledávky z hlediska zjištění, zda je žalobkyně v řízení aktivně legitimována; nejednalo se přitom o nedovolenou novost ve smyslu §205a o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud jej podle §243e odst. 1 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne podle §243g o. s. ř. soud v konečném rozhodnutí ve věci.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu