ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.92.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 92/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce A. B. , zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou, se sídlem v Mořkově, Dolní 221, proti žalovanému D. G. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, o zaplacení 102.690,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 25/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2014, č. j. 15 Co 248/2014-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 18 C 25/2012-122, ve spojení s usnesením ze dne 3. března 2014, č. j. 18 C 25/2012-131, uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 102.690,- Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému movité věci označené ve výroku I. rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky řízení (bod II. a IV. výroku) a o povinnosti žalobce zaplatit státu náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Poukazuje-li dovolatel na rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která se zabývá zásadami pro výklad právních úkonů (přičemž konkrétně uvádí rozsudek ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98), pak těmito námitkami přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, když posuzoval, zda jím učiněný výklad čl. 3.1. ve spojení s čl. 6.1. smlouvy o dílo odpovídá ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ obč. zák.“) a ustanovení §266 odst. 2 obchodního zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne, sp. zn. 32 Cdo 2061/99). Rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze vytýkat nerespektování interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obchodního zákoníku.
Zcela nepřiléhavá je pak argumentace dovolatele rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2004. V tam souzeném sporu se jednalo o nárok uplatněný na základě ustanovení §457 obč. zák., přičemž byla řešena otázka správné formulace žalobního petitu vyjadřujícího synallagmatickou povahu závazků obou smluvních stran. Nejednalo se o právní otázku, kterou řešil odvolací soud v souzené věci, ani o otázku obdobnou. Předmětná argumentace tak není způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, kterou dovolatel uplatňuje procesní vadu řízení spočívající v překvapivém rozhodnutí. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vada řízení nepředstavuje způsobilý dovolací důvod.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu