ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.97.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 97/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605, PSČ 199 00, proti žalovaným 1) Mgr. Z. J. , a 2) JUDr. P. F., Ph.D. , o zaplacení částky 304.451,90,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská, pod sp. zn. 14 Cm 177/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2014, č. j. 3 Cmo 505/2013 – 763, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění:
§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 14 Cm 177/2005 – 631, zamítl žalobu o zaplacení částky 304.451,90,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), určil odměnu advokáta, právního zástupce žalobkyně ustanoveného soudem (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit českému státu náhradu nákladů řízení dosud nesených státem (výrok pod bodem IV).
Výroky pod bodem I, III a IV napadla žalobkyně odvoláním. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2014, č. j. 3 Cmo 505/2013 – 763, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 103.825,40,- Kč s příslušenstvím, jinak ve výroku I. ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 200.626,50,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání ze dne 10. října 2014 a požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 14 Cm 177/2005 – 807, bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl jí ustanoven JUDr. Zdeněk Juřina zástupcem pro dovolací řízení, který podal dovolání ze dne 19. listopadu 2014.
Žalobkyně se dovolává do potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu a do části výroku pod bodem I rozsudku Městského soudu v Praze v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 103.825,40,- Kč s příslušenstvím, když napadaná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci v otázce promlčení uplatněného nároku. Za nesprávné považuje, že soudy obou stupňů bez výzvy dle §43 odst. 1 o. s. ř. neposoudily podání žalobkyně jako doplnění či rozšíření žaloby, což se žalobkyně dozvěděla po více než sedmi letech. Tím, že soudy postupovaly v rozporu s §41 odst. 2 o. s. ř. a §43 odst. 1 a 2 o. s. ř., odchýlily se i od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Žalobkyně doplnila tvrzení a důkazy po výzvě soudu dne 5. října 2011. Protože soud v období od učinění podání až do doplnění tvrzení a důkazů neměl výtky, jsou zachovány účinky na běh promlčení ode dne doručení podání soudu. Od podání žaloby požaduje žalobkyně vrácení částek ze stejného právního titulu, pouze upřesňovala výši žalované částky, což nelze považovat za změnu žaloby. Nesprávně odvolací soud posoudil i počátek běhu promlčecí lhůty, když jej neposuzoval podle možnosti žalobkyně uplatnit právo u soudu, ale podle možností společnosti, za kterou neměl kdo jednat. Odvolací soud nerespektoval pravomocná rozhodnutí soudů v jiných řízeních, která s danou věcí přímo souvisí. Rovněž učinil nesprávný závěr o neprokázání úmyslného bezdůvodného obohacení. Závěrem žalobkyně poukazuje na skutečnost, že soudní spor trvá již více než deset let, ač by měl být vzhledem k věku žalobkyně a jejího manžela (pozůstalých rodičů) a jejich dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu, vyřízen přednostně. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil část I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 103.825,40,- Kč s příslušenstvím spolu s částí výroku odvolacího soudu, kterou se toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje a věc v této části vrátil odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, od které konkrétní judikatury dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil. Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, když pouze uvádí, že se soudy odchýlily od souvztažné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Žalobkyně se v dovolání zabývá pouze vymezením důvodu dovolání, když konkretizuje, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci, aniž by uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu